pátek, 1. května 2009
Průvod! - Odstíny šedi Dávné slasti májového dne
Nemohla jsem dospat. Dneska je průvod! PRŮVOD!!! Srdíčko se ve mně tetelilo, sotva svítalo, už jsem byla na nohou a tahala s tatínka deku. Jdeme do průvodu! Nechápala jsem, jak může být tak klidný. Jak se může tvářit, že se netěší? To přece není možné! Všichni si hráli na broučky v zimě, i Čarodějka. Jen já jsem byla jako na pérkách, všem plyšákům jsem vyprávěla, co nás čeká, je první máj, jdeme do průvodu, heč!
Nakonec čas pokročil, tatínek se zjevnou nechutí na sebe natáhl kalhoty a košili, popadl nás každou za tlapku, já jsem se ho chytla za pahýl ukazováčku, abych mu ho jako vždycky zahřívala v dlani, a šli jsme. Přes celé nazdobené město, všude vlaječky, přes řeku, až k továrně. Tam už se to hemžilo a davy se přelévaly, všichni svátečně oblečení, všichni s mávátky z krepového papíru, popelili se kolem alegorických vozů, a tam vzadu bylo to úplně nejdůležitější, ta jedna jediná věc, pro kterou stálo za to šlapat takovou dálku! Stroj na nafukování balonků, které se pak vznášely, ne jako když si je nafouknete sami pusou! Lítací balonky! Věc, která se u nás objevila maximálně dvakrát do roka, na prvního máje a když byla pouť.
Pak se šlo zase přes celé město zpátky, přes řeku, na náměstí. A tam už jsme se tiše vytratili domů. Asi se tam dělo něco dalšího, ale mě ani Čarodějku to nezajímalo, a tatínka taky ne. To hlavní jsme měli – balonky!
Když jsme byly opatrné a podařilo se nám je nepíchnout, vznášely se u stropu našeho pokojíčku, který měl na tapetách barevné holčičky s balonky a několik čmáranic fixkou, ještě tak dva dny. Pak asi kouzlo pominulo a postupně klesaly, až zplihly docela. S tím přišlo i malé zklamání, ale velké těšení – za rok půjdeme zase!
A pak už jsme byly větší a chodilo se odjinud, kousek od nás, to aby se všichni nemuseli trmácet až k továrně, a tady už žádné balonky nebyly, protože stroj vždycky stával jen u továrny, takže balonky nakonec nosili jen Zámosťáci. A taky už nějak pominulo celé to nadšení z té pestrosti a vstoupilo do toho vědomí „povinnosti", a to nějak úplně sebralo veškerou radost. A navíc to byl tak strašně zbytečně promrhaný čas. Místo toho jsem si mohla číst...
Komentáře
(Dr.Bimboo - Mail - WWW) Vloženo 04.05.2009, 17:53:56
Cha, balonky, ty byly super, když pak hezky vadly. Ale co bylo absolutně epesný - papírový slunečnice (takový ty skládaný varhánkovatý, co složený vypadaly jako nudný plácačky na mouchy, ale když se rozložily, tak to byl malý zázrak).
Byl o ně šílenej boj, ale když jsem jednu ukořistila, tak jsem ji pak nosila s posvátnou úctou jako monstranci. Mávala jsem jen u tribuny, aby se mi slunečnice nerozpadla, pochopitelně! Jooo, to byla krása.
Přidání komentáře...