pátek, 12. prosince 2008
Přání a sny - Odstíny šedi Obyčejný život
Všechno nejlepší k narozeninám! bliká mi předevčírem na telefonu obálka. Můj zlatý, milovaný Snílek. Nikdy nezapomene. Já ostatně taky nikdy nezapomenu. Přávám mu, co se známe – a to je už hezkých pár let. Obvykle v různých netradičních časech. Tu o týden dřív, tu o měsíc později. Letos jsem to dotáhla k dokonalosti. Popřála jsem mu přesně v ten správný den! A za měsíc zase, aniž bych se vůbec dokázala rozpomenout, že už jsem mu přece přála... Nu, a Snílek mi to v letošním roce konečně oplatil a o pár dní mě postaršil (jako by nestačilo, že jsem se sama /ovšemže z ohleduplnosti!/ drala na svět asi o osm dní dřív, než bylo hlášeno). Velmi jemně a vlídně jsem mu objasnila situaci (spolu s podezřením, že se mi mstí za všechny ty střelby mimo terč). Tak kdo to dneska má narozeniny? Komu jsem teda nepopřál? podivil se nešťastně zhrzený Snílek. Jó, hochu, to já ti neporadím. Trefils přesně ten snad jediný prosincový den, kdy nemá narozeniny nikdo, koho znám... (Tak třeba dneska by měl dědeček, byl-li by ještě živ.)
S-s! zasyčí na mě Mistr Štůček jako ve škole při hodině, až téměř čekám, kdy mě začne kopat pod stolem a házet mi vzkazy načmárané na pijáku, aby to úča neviděla, a pak mi tajuplným divadelním šepotem odvypráví svůj dnešní sen. A včerejší také. Jsou oba dost hrozné, dlužno dodat. Možná právě proto mu bez uvedení zdroje v hrubých obrysech sdělím obsah snu, který mi včera prozradil G. Mistr Štůček přitvrdí a hodí do placu dva opravdu pěkně surrealistické. A teď se ukažte! triumfuje. Už otvírám pusu a hlavou mi jako film letí ten pondělní, co mě z něj mrazí ještě dnes. A pak tu pusu zase zavřu. Tenhle vám vyprávět nebudu, ukončím debatu, přesněji, převedu ji na obecnější kolej a na sny, které mi nahánějí největší strach. V očích mu svitne. Vlastně asi před rokem jste mi o jednom psala, na to si vzpomínám. A já jsem se pak dva dny bál vyjít z domu, pokývá hlavou. To jo, jenže to jste byl jenom v blázinci, opáčím a polykám dovětek, že jsou prostě sny, které se nevyprávějí. Ne proto, že by byly tak strašidelné nebo nemravné nebo bůhvíco. Prostě jsou nějak až příliš osobní. Kolem mě se rozhostí větší ticho než obvykle. A já v tom tichu zřetelně slyším, jak závity kolegyň zaujatě ševelí – V blázinci?! No to se podívejme!
Komentáře
Přidání komentáře...