čtvrtek, 20. listopadu 2008
Pozdě v listopadu - Odstíny šedi Nějak se nám ty vzorce opakují...Začalo to (zřejmě) tenkrát, když mě Paželv neuváženým přeposláním jednoho e-mailu od Mekbílové poslal na třetinu roku do náruče Vysavače. Všechno se to seběhlo během kratičkých tří týdnů v listopadu a prvního prosince velmi přečasně ráno už Mekbílová vysílala do celého světa legendární zprávu, že si pro mě jede! Co všechno z tohoto pracovního výletíku pošlo, na to se dodnes takřka zdráhám pomyslet a jednou o tom jistě budu vyprávět ne-li vnoučatům, tedy přinejmenším svému psychoanalytikovi. V každém případě to byl mezník neobyčejných rozměrů a já zaň oběma pachatelům nepřestávám děkovat.
Pokračovalo to v následujícím roce. Na sklonku listopadu mě Paželv (Všímáte si? Už druhý výskyt Superdomovníka v souvislosti s mými osobními zvraty!), který se zjevně nemohl nasytit své role posla Božího, jenž vstoupí, zvěstuje a opět se vzdálí, aby zpovzdálečí potměšile sledoval, vrhl (v metaforické rovině, samosebou!) do (taktéž metaforické, kroťte svou fantazii!) náruče mistra Štůčka. Po jedné zvlášť vypečené šichtě ve Zlomrňousově a po několika probdělých nocích i dnech naplněných horečným závodem s časem jsem se odpotácela na opuchlých nožkách přes celé město do Absurdně Mološího Cechu, v kteréžto budově sídlí PRZA, a opuchlýma očičkama jsem mžourala na veliký testovací papír, na němž jsem úspěšně osvědčila, že na tuto práci stačím (přičemž mistr Štůček mi ještě dobrý půlrok jemně naznačoval, že akorát ta rychlost při těch testech teda... no, nechtělo se mně vykládat, co mám za sebou, abych vysvětlila, proč jsem to v určeném čase nedokončila celé – nakonec snad přece jen pochopil, že s rychlostí zase takový problém nemám, zejména když se to v provozu všechno začišťuje na stroji). Další mezník, který nakonec vedl až k tomu, že jsem se tu od letošního září nechala přivázat za jednu nohu.
O rok později jsem si myslela, jak na to onen podzim vyzraju. Konečně mi došla trpělivost s galejemi ve Zlomrňousově, na pokraji něčeho hodně ošklivého jsem se stala vzpurnou a vypověděla jsem svým otrokářům poslušnost. V prvotním nadšení jsem si dělala velké plány. Jak budou Vánoce po letech zase v klidu. Jak zavčasu a beze spěchu poklidím, napeču, nadárkuju, nabalím, mezitím budu usilovně odpočívat, však mám nárok, ne? Jenže člověk míní... Kdybych měla hledat viníka a vzala to hodně zeširoka, stopa by vedla až... ne, ne, není to ten, koho myslíte, kupodivu. Je to ale mnohem větší šok. Může za to... a co bych to neřekla?! Malý čtenář! (A je to venku!) Pravda, je to HODNĚ zeširoka, ale uznejte. Nebýt jeho, nevěděla bych o tom, že Wittgenstein bude v rádiu. Nevědět to, neposlouchala bych. Neposlouchat, nedozvěděla bych se o specializovaném klubu na Nyxu. Nedozvědět se, nešla bych nahlédnout. Nejít tam, neusilovala bych o přijetí. Nebýt přijata, nikdy bych si tam za jedné temné bouřlivé noci pozdě v listopadu nepřečetla, že se hledá hejl, který by šel opečovávat páchnoucí opeřence do Kachní farmy, a to zrovna ve chvíli, kdy jsem měla klasický posttraumatický záchvat nejistoty ohledně své užitečnosti světu a byla jsem oslabená. Mezník, jak jinak.
Letos už bude klid, těšila jsem se. No, a co myslíte?
Měl ho tam!
Letos listopad udeřil rovnou ze dvou stran. Nejprve Paželv odcestoval (Ta mazanost! Ta protřelost! Ten machiavelistický tah, jak na sobě nenechat ulpět ani stopu viny!), aby tak uvolnil pole působnosti jedné ze svých zámřeženských kolegyň. Ta si vyčíhla vhodnou chvilku a předestřela mi smrtící nabídku, jaká se neodmítá. Pod lehce načechraným líbivým povrchem se ježí sto a jedno ostří (nehledat v tom žádné Růžové Nosorožce, to je jen shoda náhod!). A já, hamoun hamounská, jsem neodolala. Takovej zářez, to se může hodit!, vyslal zprávu můj nevyléčitelně chorý mozeček, a zbytek těla nenašel odvahu mu odporovat. A tak teď sklízím bouři. Nevyspalost bych mohla začít vyvážet, kdyby za ni někde plotili zlotem. Vždyť je to jen na tři neděle, říkala jsem si, dorazím to a bude čas na předvánoční přípravy.
Jenže... Mimochodem, už někomu přišlo na mysl slovní spojení "spiknutí bloggerů"? Ne?
V týž den vypustila pátrací balonek Jednobáječná Lia. Průlom. Vytoužená práce. Příznivé téma. Smrtící termín. S pocitem beznaděje jsem přikývla – já to chci! Hlásek v hlavě, který jen skučel a naříkal, chlácholil druhý – hele, neblázni, stejně si najdou někoho jinýho, tohle už jsme přece zažili tolikrát! Nekonečné ticho se zdálo potvrzovat pravdivost tohoto konejšení. Nic-mé-ně... dva dny před koncem Pekelného projektu přichází oficiální nabídka. Dlouhé tři neděle z tří kratičkých měsíců už uplynuly, smrtonosnost termínu nabývá na intenzitě a hrozivosti. A já? Už jsem psala, že mám nevyléčitelně chorý mozeček?
A tak teď čekám na zkušební kousek a mezi prací v PRZA a dokončováním Pekelného projektu přepočítávám dny, hodiny, minuty, sekundy a všechny ostatní časové jednotky, do kterých se snažím v plánech natěsnat tohle nadělení. A ještě z něj mám radost!
Ech, ty mezníky...
Ech, ty listopady...
***
Slovníkové moudro pro tento den:
Dlouhý styk se zlem stejně jako s dobrem vede k tomu, že v něm člověk nalezne zalíbení.
Seneca
Komentáře
(F. - Mail - WWW) Vloženo 20.11.2008, 16:46:21
A já myslela, že na Kachní farmu tě přivedl její druhdy vrchní zásobovač pan Hvězda. Jinak pevné nervy přeju, snad to za ně stojí?!
(asTMA - Mail - WWW) Vloženo 20.11.2008, 19:19:27
F.: Kdepak, kdepak, to je zřejmě velmi rozšířený, nicméně naprostý omyl. Až do prvního dne, kdy jsem nastoupila a dostala k přečtení Kachní věstník, na jehož první straně se toho dne skvělo jeho občanské jméno, jsem netušila, že tam pan Hvězda je. Sblížili jsme se až poté. Z čehož mimo jiné plyne, že mé chvalozpěvy na jeho osobu nejsou vedeny ani žádnou mrzkou zištností, ani devótním vděkem. :o)
Děkuji srdečně, já doufám, že to za to stát bude. :o) Zkušební kousek už dorazil - jedu na to domů mrknout. :o)
(Bah - Mail - WWW) Vloženo 20.11.2008, 22:21:15
Ačkoli nevím ani zbla, o čem je řeč, přečetla jsem se zájmem a fandím. Ať se daří!
:-)
Přidání komentáře...