úterý, 4. listopadu 2008
...a slza v oku - Odstíny šedi není nutně pláč...
Ze světa se vytratily vůně a chuť.
Složivši však slib čistoty mysli a optimismu ducha, dodávám – a zmizely i nepříjemné pachy a pachuti. Nikdo* nemá čas. Na pozadí našpuleně vykoukne uražená myšlenčička – a co když nebudu mít čas já, až budou chtít oni? Rozvážně nalévám do kočičího hrnečku od Té, která se už příliš dlouho neozývá a kdo ví, zda se ještě někdy ozve, zlatohnědý léčivý nápoj, jenž, kdyby svět neztratil chuť a vůně, chutnal by a voněl po jablkách, skořici a zázvoru; zlobivou myšlenku dobromyslně plácnu dlaní po čeníšku – tak si ho udělám. A ty přestaň poštívat a radši vymysli, jak se prokoušeme tím nadělením, co jsme si upekly.
No, a tak jdeme společně kloktat, přikládat náčinky, otírat kapky s čela, polykat hojivé doušky, navlékat teplé ponožky, mazat opuchlé nosy a vyrábět obláčky z použitých kapesníků. Proložíme to troškou azbuky (podzim je čas jazyků a příprav na velké události) i latinky, popojedeme s pekelnými úkoly, no, a hlavně budeme co? Hlavně budeme trpělivě čekat!
;o)
* s kým bych chtěla mluvit
Komentáře
Přidání komentáře...