neděle, 19. října 2008
Na něco se vyzrát dá - Odstíny šedi Na něco ne
Nebudu pátrat po tom, kdo mi předal toho bacila, abych ho za to bacila. Ale amen, amen, pravím vám, není to od něj hezký! Takže se styďte preventivně všichni!
Noc byla skoro až šeredná, nebojme se toho slova. Na druhou stranu mi to dalo dostatek uvolnění mysli a přiměřené množství času, abych mohla na pokraji halucinací vymýšlet další bojové metody a postupy. Ještě si to tak psát... No nic, ono se to zase vynoří, jen tomu dát čas.
A tak si tu tak popíjím léčivý nápoj (ne, není to čaj se slivovicí, nene, kdepak, ani slivovice s čajem, nenene, ani bez čaje; radši to nechtějte vědět, jsou lektvary, které člověk ocení, až když je mu opravdu ouvej) a spřádám spiknutí. Na bolení se snažím nemyslet a trýznivým myšlenkám a pocitům nepropadat. (Promiň, Teo, pořád ještě já nejsem já. ;oP)
Když jsem byla malá, pouštěla jsem si doma v obýváku na gramofonu jednu malou SP desku, na které byla Alžbětinská serenáda. Vždycky se mi hrnuly slzy do očí, když jsem slyšela ty hlavní housle, protože mě zmáhal stesk, a po jednom smutném roce, kdy už jsem byla trochu větší, ještě mnohem víc, protože to už jsem věděla, že se mi bude stýskat navěky. Až časem jsem se dozvěděla, že mi ji moravský dědeček hrával jako ukolébavku, když jsem byla úplné batolátko. No, a protože podobně teskné účinky to má ve slabších chvilkách dodnes, je třeba i s tímhle nějak zabojovat.
Třeba takto:
Komentáře
Přidání komentáře...