Mít depresivní mánii, skoro bych začala věřit, že jsem se ocitla v nějaké delší smyčce manické fáze. Pořád ještě jedu na optimistické palivo. A musím říct, že počasí se mi snaží maximálně vycházet vstříc. I když třeba včera lilo, aspoň přišly lokální poryvy vichřice, které nám se zcr obracely deštníky (a podnítily tím mimo jiné velmi poučnou přednášku o deštníkových strukturách v chemii), čímž mě nesmírně pobavily. Krásně nám to domalovalo celý příjemný večer. (Poznámka pod čarou – nelze si než přát, aby pan čajitel měl neustále vysilující jednání, protože jsme měli božský klídek a vynikající čaj a opravdu to zase bylo povedené.)
Místo vzteku se dnes před domem na dalekém předměstí pochechtávám, když zjistím, že v určenou hodinu nikde nikdo, kecafon mlčenlivý a telefon se nezvedá. Zkřehlými prsty ťukám esemesky Spiklenci (neboli Tomu, jehož se dosud nedařilo pojmenovat, ale teď, teď už je to jednoznačný!) a tužtičkou z Liberce, kterou jsem Alšíkům vystřelovala oči, zuřivě škrábu do notýsku s nádherně zelenými deskami. V hlavě bouře, neurony šermují chapadýlky sem a tam a olíbávají se navzájem divokými synopsemi. Proč má den jen čtyřiadvacet hodin a třetina se musí prospat, aby nedošlo ke generální stávce?! Potřebovala bych trojnásobné dny, osm rukou, čtyři hlavy a intravenózní výživu plnou nedovolených substancí! Tenhle podzim se zapíše do análů, o tom není sporu.
A zpívánky se nám ubírají nejprapodivnějšími cestami, nestačím mrkat! Půjdeme na hlasovou výchovu, na rady k jednomu jazzulátku, ale hlavně na kurz, který by mě normálně nenapadl ani ve snu! Spolu se všemi projekty je to další z cest mé osobní vendety genetické výbavě. Poněvadž ostýchavost je začasté jen rubem nehorázné ješitnosti. A ta si nezaslouží slitování! Kurz na tebe, mrcho! :o)
Komentáře
Přidání komentáře...