neděle, 5. října 2008
Naposledy - Odstíny šedi Některá rozloučení bolí víc
Přijede tetička z Číny Emeriky. Přiveze nám strýca. Tedy ona je to pratetička, osmdesátiletá. A s tichým srozuměním se nese rodinou nevyslovená pravda – tentokrát je to nejspíš naposled, co tetičku uvidíme. Není mi z toho úplně veselo. Vlastně ani trošku. Těším se na tu návštěvu, ale je podbarvená smutkem, který by neměl vystrkovat růžky. Tetička je křepká americká dáma, která samozřejmě tak jako většina Američanek na svoje roky nevypadá, jenže čas se obelhat nedá.
Tetička je sestřenice mého zemřelého dědečka. Za totáče jsem ji viděla jen asi dvakrát. Když už s druhou tetičkou přilétly, většinou zamířily rovnou na Moravu nebo do Vídně za širší přízní. Když se tetička objevila po revoluci, zajela k nám. Tenkrát s sebou přivezla půvabnou modrookou černovlásku. Jak už se to tak stává, černovláska k ní chodila na kurz angličtiny, pak na čas zmizela a pak se potkaly v letadle do Čech. Daly se do řeči a zjistily, že černovlásčin otec bydlí asi dva vchody od nás. A tak k nám dorazili všichni. Černovláska vyprávěla, jak ji všichni v Čechách vždycky podezírali, že si barví vlasy. (A asi se těžko divit, tatínek měl vlasy jako padlý sníh. Nikdo už nemohl vědět, že je míval jako uhel.) A když přibyla do Ameriky, všichni ji zase podezírali, že nosí barevné kontaktní čočky. (Přece k takhle černým vlasům nemůže mít tak blankytné oči, to nejde!) Tolik ke kulturním odlišnostem.
Když tetička přijela minule (je to tak dva roky?), vůbec poprvé s sebou dovezla svého syna, pána už přes padesátku, o kterém jsme věděli, ale nikdy jsme ho neviděli a on nikdy neviděl ani nás, ani svou pravlast. Umí jen dvě slova česky. Pivo a to druhé už si nepamatuju, ale také bylo nějak podobně zásadní. Je to pán s legračním knírem, který dle svých hrdých slov měří rovné dva metry! Vzhledem k tomu, že mě přečnívá o celé čtyři monumentální cenťáčky, přijde mi to docela humorné. Pěkný doklad beznadějného ztrácení v překladu. Někdo mu prostě řekl, že šest stop jsou dva metry – a hotovo. Mě, která má v rodině dva dvoumetráčky (metr devadesát osm, zařval na mě dunivý dvojhlas v hlavě – jsou oba stejní), ale neoblafne. :o)
Strýc x let pracoval jako kriminalista, teď už nějaký čas přednáší kriminalistiku a forenzní vědy na univerzitě. Na první pohled se asi moc neliší od ostatních amerických páprdů středního věku, ale přece jen je v něm podstatně víc. Například čte noviny a hltá domácí i světové zpravodajství způsobem, jaký tam opravdu není běžný. Je to tetina zásluha. Když tu byl minule, vyprávěl mi, že ho tetička nutila celé dětství, aby na počátku každé společné večeře (= denně) přednesl nějakou světovou aktualitu. (A já jsem měla záchvat smíchu i mdlob, když jsem si vybavila naše socialistické aktuality, které jsme museli na základce přednášet v občance a v družině u jedné kované soudružky a které mi přinesly nejednu krásnou noční můru o studené válce. Takže to nebylo jen naše specifikum. A jak vidět, vyplatilo se to.) Tehdy to prý nenáviděl k smrti, ale přivykl tomu a začal to potřebovat sám od sebe. A tak čte a sleduje a vzdělává se a má rozhled. A vidí přece jen trošku dál než na konec svého srandovního kníru.
S tetičkou tedy naposledy. A se strýcem – to se ještě uvidí. Třeba zaletí i sám. Nebo my konečně zvedneme kotvy a podíváme se, jak dopadly Státy po opakovaném řádění tajfunu jménem Enimen...
Komentáře
Přidání komentáře...