pátek, 3. října 2008
Novaja žizň - Odstíny šedi Teprve až zase všechno začnu brát vesele a s lehkomyslným krčením ramen, začne to fungovat.
Doufejme.
V krku žiletky, v hlavě permoníci, v rozpisu chybka, takže o hodinu déle, než by se patřilo. A právě v takový den. V PRZA šikana, doma hluk na ulici i pod námi, takže dospávání nočních služeb je prachobyčejná utopie. Svátky synovců beze mě (viz žiletky a permoníci). Růžový nosorožec se neozývá, vyhlídka na budoucnost je poněkud šerá. Ale což. Pán je můj pastýř...
A mezilidské ticho přesně ve chvílích, kdy mně je do řeči. Občasné záchvaty optimismu se vždycky vymstí. Tak takhle to zkrátka dál nepůjde. Stačí si zvyknout, že prostě musí stačit, že o sobě víme, že tam někde jsme. A povídat si sama se sebou. Nebo třeba s Helmutem.
V uplynulých letech přišla párkrát otázečka, zda bych toho či onoho nenaučila anglicky. Obvykle od lidí, které jsem znala pouze virtuálně. A já jsem vytrvale odmítala. Teď přišla otázka od reálného člověka, kterého jsem navíc velmi ráda vídala a velmi ráda budu vídat dál. A tak jsem kývla. Snad nám to půjde s úsměvem. Vražedným.
Komentáře
Přidání komentáře...