Dozvuky. Prasklé pérko trpělivosti se pořád ještě zachvívá, naštěstí jsme se nakonec obešly bez velkého útěku (malý do polí se nepočítá). Ale v duchu už jsem měla vybranou i hudbu, kterou si budu po ty čtyři prázdné hodiny přehrávat v hlavě. Staré bolesti se ještě nezahojily, u některých jsem ještě neměla ani odvahu zvednout obvaz a nakouknout, a už se kupí nové. Ale posuny tu jsou. Čistím paměť svou i přístrojovou a snažím se, aby zůstalo jen to pěkné, a zaháním panické myšlenky na to, že jsem nejspíš ztratila víc, než dokážu postrádat.
Dlouho odsouvaná setkání se dají odsouvat donekonečna. Ale proč? Impulzivně se rozhodnu – v září v rámci povinného dočerpání pojedu na východ zjistit, kdo vlastně jsem. (Děkuji nejmenovanému za vykradenou formulaci. Jednou snad vrátím.) Třeba i zjistím, co jsem a co znamenám tam, kde mi na tom záleží víc než jinde. Teď je to indiferentní polotekutá látka, v níž se není čeho zachytit – a druhá strana stéblo nepodá.
Přemlouvání dostává překvapivě fyzický rozměr. Zmůžu se jen na poplašené kníknutí. Jen o pár hodin později Spisovatelka bez souvislosti podotýká – podle mě má nadpřirozený schopnosti. Jediná jistota je, že teď už by mě neudržel ani párem volů, ať si přikládá dlaně, jak chce. Sám to chtěl. Čarodějka v sobotu věští. Modlím se, ať se plete. A ať si letos říjen pospíší. Hledání podobností je legrace a malá posedlost. Tentokrát vyhrává běluha.
A s podvečerem nebe, jak by ho maloval kdosi s nekonečnou fantazií. (A třeba ho i maluje...)
Kup si růžový brejle, nařizuje nesmlouvavě Štírka, jedna z těch, které lemují mé letošní podzimní cesty. Nu, uvidíme, co se s tím dá dělat.
Komentáře
Přidání komentáře...