pondělí, 24. března 2008
Et omnis asTMA tremuit - Bludička brodivá Nezbytnost změn
Ještě jsem rozdala, co jsem měla na dně schované pro krajní případ nouze. Jenže když se v krajní nouzi octne druhý, copak můžete šetřit? Na to, jak to teď s tebou je, vypadáš fakt dobře, řekla mi na rozloučenou Skřítka snad až obdivně. Nebo v tom byla pochyba, je-li opravdu tak zle? Těžko říct. To já se umím tak přetvařovat, naštelovala jsem obličej do úsměvu, přestože uvnitř už bolestí zkroucená do kozelce. Ještě pusu na tvář a Večerníčkovi na čelo. Tramvají do půlky vstoje, před očima film – co když sebou seknu? Nemůžu se přece ptát, jestli by mě někdo nepustil. V tomhle věku? A když vypadám fakt dobře? Hvězdy plynule mění všechny barvy duhy, světy vznikají a zanikají a já jsem schovaná uvnitř rudé bolesti. Domů z náměstí kulatého odcházím pošetile pěšky, jdu na nohou tuze vratkých a 4x déle než obvykle.
A týdenní vnitřní chvění dostává na půl noci podobu velmi vnější. Druhou půlku pálím sny a touhy a zbytky energie, až mi z toho praská kůže. A už vím, že nepojedu.
Chvění se vrací zpátky dovnitř a zůstává jako věrný společník, spolu s kolotočem v hlavě. A neodchází ani teď. A ani zlé myšlenky a představy a bludy a tajné trnutí, že takhle už to bude napořád.
Něco musí jít pryč.
Komentáře
Přidání komentáře...