středa, 14. listopadu 2007
nesou - Odstíny šedi visle
Houstnoucí ticho. Musí to být ve mně. Musí to být mnou. Jinak by nebylo tak úplné a celistvé a ze všech stran. Nakonec i pan CV přinese kus ticha. Netaktně překračuje mikroskopicky tenkou linii tolerance a odmlčet se můžu pro změnu já. Co se mám naučit? Získat zase zpátky nezávislost a samostatnost? Mlčet? Počkat? Vydržet? Spodní strana mince. Jaké to bylo, sedět a čekat, až se mi laskavě uráčí najít si čas a ozvat se?
Je pár jmen, která mi v průběhu času znějí osudově. Jedno se opakuje tak často, až je mi úzko.
Jazykový humor je věc ošemetná. Zastesklo se mi po Méďovi Béďovi a jeho důtklivému nabádání, že takhle se to nepíše a neříká. A ještě víc po těch, kterým netřeba vysvětlovat, že vtip byl vtip. Za hory, za doly, kde se pasou?
Sen na úterý. V hovoru s několika blízkými, leč nerozpoznatelnými osobami. Rozebíráme, co se s těly děje v rakvích, které jsou neprodyšné a neprožratelné. Za pár let to otevřít – umíte si to představit, co tam člověk asi najde? Jo, živě. A proto nahlas a pevně sděluju zásadní stanovisko. Chci skončit žehem. Nesledovala jsem dění posledních dnů. Na sen si vzpomenu až v úterý večer, když přežehluju bizarní smuteční kolekci z Vysočiny. Zachytávám snad nějaké ozvěny, či co?
Na můj vkus si toho pamatuješ až moc. Na můj taky. Za úplnou selektivní amnézii, která by mi přinesla úlevu a klid, bych dala kdeco. Eternal Sunshine of the Spotless Mind.
Můžu dělat tak velkou holku, jak si budu přát. Ale v tichu a temnu noci, hluboko uvnitř, sama sobě bezhlesně přiznám, že jsou věci, které se úplně nezahojí nikdy. Stačí pár vět, v tom tónu, který umí odemykat všechna moje tajná dvířka, a zas teče krev jako dřív.
Kámoška to má taky. Tak si vždycky vezme Zyrtec a už jede. Vida, to mě nenapadlo. Asi to ovšem raději zkoušet nebudu. Tak nějak jsem zvyklá. Má to jen jednu nevýhodu. Člověk prožije celý život při plném vědomí. Z toho by hráblo i otrlejším povahám.
Říkali, že čas všechno spraví...
Komentáře
Přidání komentáře...