neděle, 11. listopadu 2007
Romy and Michele's High School Reunion - Odstíny šedi Zapůjčit drahé auto, elegantní kostýmek, načesat, nahodit fasádu a cestou vymyslet něco, čím omráčím. Třeba nějaký úžasný zásadní vynález.
No, tak takhle to pochopitelně nebylo. Jela jsem jako obvykle, autobusem, v tradičním oděvu (privilegovaní vědí) i s tím tkaným šálem zamotaným jako zlomeninový límec, bez omítky, s ježourem, a cestou jsem (tak jako už měsíc) přemítala, co mě čeká. Plánovala jsem si, že se nenechám vmanévrovat do role odstrčenky, která se trápí. Budu pozorovat, sbírat podněty. Utěšovala jsem se obrazem pupkatých plešounů a vrásčitých mamin, abych si nepřipadala tak nemožně. Zvlášť jsem byla zvědavá na svou osudovou platonickou lásku, Rockera. Čekala jsem přinejmenším kouty a bříško, usazenou serióznost. Dvě hodiny předem jsme s Lotkou strávily v restauraci, kde jsme probíraly ten její pořád se nerozpackávající život. Díky tomu jsem se nestačila rozbát.
Udeřila hodina a já jsem naklusala do pajzlíku. Proč se dělá sraz v pajzlíku, to jsem tak úplně nepobrala. Nešť. Hlavní je, že to zas není někde na posedu v polích jako druhdá. Pochopitelně včas jen holky. Jeden dlouhý stůl. Lidí postupně tak možná pětadvacet. Půlka dlouhého stolu holky, druhá půlka kluci. Já uprostřed, ani tam, ani tam. Tradiční kroužky se sesedly, náš tradiční nekroužek též. S Vovkou a Tichotlapkou člověk nepokecá, přestože s Vovkou jsem minimálně rok seděla a dost jsme si tehdy povídaly. Ale s Tichotlapkou si byly odjakživa blízké a těch moc let mezi nás postavilo stěnu. Z druhé strany Makléř – člověk, se kterým jsem si nikdy neměla co říct. První hodinu a půl na mě sem tam někdo bafl, co teda já. Jinak jsem seděla, deformovala pivní tácek a přemýšlela, za jak dlouho už nebude trapný se ztratit. Vnímala jsem hluk hovoru, selektivní útržky, výbuchy ostrého smíchu. Upřímný, nevýslovný a velmi hlasitý údiv Bohyně, že asTMA je taky vdaná, mě nejen nezaskočil a v nejmenším se mě nedotkl, ale dovnitř vysloveně rozesmál. Nezměnila se ani o chloupek.
A stejně tak se skoro nezměnil Rocker. No, skoro… Vlasů spoustu, už ne do culíku, ale na mikádo, jen obličej trochu pochroumaný, ale hlavně divně šedivý. Párkrát se očima střetneme, ale jen letmo. Já se věnuju svému pivnímu tácku a přemítání, on klukům na konci stolu. A najednou sedí proti mně a hodinu a půl mi vylívá svoje smutky, zatímco do sebe naopak nalívá kdeco. A šedivá barva obličeje už není tajemná. Tohle znám. Cesta šusem dolů. Tak mě tak píchalo u srdce. Mezi vyprávěním najednou řekne: Víš, jak jsme kdysi byli u Záchranáře doma? Vím. Já si vzpomínám, že mi bylo nějak děsně mizerně, něco jsem furt řešil, a ty jsi byla ten člověk, co mi dal rozhřešení. Něco jsi mi tenkrát řekla a najednou to všechno bylo dobrý. No vida. Na to si já nevzpomínám. Ale co se divím? Není to prvně a asi ani naposled. Ty jsi vždycky byla člověk se strašně velkým srdcem. Nechápu, jak to, žes na to ještě neumřela. Jo, hochu, to já taky ne.
Na odchodu jsem ho zastihla ještě jednou, u baru, se Slavným a Cameron. S nikým z nich jsem si nikdy moc nepovídala. Pro Cameron jsem bývala málo in, pro Slavného i Rockera málo independent. A teď tu hodinu stojím, s Cameron si ze všech holek kupodivu vestoje a v bundě popovídám nejvíc. A zdá se, že s ní mám nejvíc společného, což bych si ve snu nepomyslela. Beru si kontakty, snad se potkáme a probereme to víc. Rocker mě drží za ruku, líbá mi ji asi poosmé, omlouvá se, opakovaně se ptá, jestli mi dal to svoje číslo, opakovaně ho ujišťuju že ano, dal, ano, to nové, ano, tohle přesně to bylo, ano, já se ozvu. Slavný se ptá na kapely, co poslouchám, směje se – ještě pořád Medvědy? Legrační, zrovna o tom jsme pár hodin předtím s Lotkou mluvily, jak už to dneska nechápeme. Ubezpečím ho, že ne, tahá ze mě – tak koho teda? Až dnes a doma mi dochází, že tu hlavní, tu jejich, jsem neřekla. Možná chtěl slyšet zrovna tohle. Nu co už teď. Rocker mě vyprovází do průjezdu, mrzneme, motá se v kruhu, něco by chtěl a žádný nevíme, co by to mělo být. Do ruky už mám vylíbaný ďolík, jemně ho kormidluju zpět do tepla, ne, já už tam nejdu, ne, nedoprovázej mě, netrefil bys zpátky, ano, mám číslo, ano, nové, ano, ozvu se. Pořád dokola, pořád stejně. Konečně za ním zavírám dveře a spěchám tmou k Lotce a do peřin, produmat v polospaní celou noc.
Komentáře
Přidání komentáře...