neděle, 4. listopadu 2007
Stop-time - Odstíny šedi And the rhythm goes on...
Musíš mít všechno naplánovaný, co kdy budeš dělat, hlavně nezůstat jen tak sedět, to se akorát zaboříš do depresí. Vzpomeň si na mě. Já vím, že Nejmilejší ví, o čem mluví. Jenže já zase vím, o čem mlčím. Jakmile to skončí, někde někdo cvakne vypínačem a vypne ten turbo-pohon. Ne že zůstanu jen tak sedět. Ani se nedokážu zvednout. A tak jsem jen jemně namítala, že potom si hlavně budu potřebovat chvíli dáchnout. Neporozuměli jsme si.
Není nad názorný příklad. A tak místo abych včera křepce vyskočila z lůžka a na nohou okřídlených svoboděnkou vyrazila na vlak a k mámince, zatímco se Nejmilejší rekreuje u té své, plížila jsem se bytem, do nedodělků jen tak dloubla, a spala a spala a spala. Odpoledne, když už jsem dokázala částečně rozlepit víčka, jsem zavolala, abych řekla, že teda až teď. Máminka s porozuměním přitakala, ovšem, nevadí, až přijedeš, tak tu budeš. A předala mi Čarodějku. Ta si poslechla pár úvodních slov a sjela mě na tři doby. Doma zůstat. Ležet. Nikam nejezdit. Nebo bude zle. Ani nemám sílu odporovat, projednou jsem poslušná mladší. Budu hodná. Tak až zítra.
S podvečerem kromě mírného oživení přichází i tesknota. Samota a osamělost. Potřebovala bych lidi. A lidi nejsou. To už je tak, s těmi změnami plánů na poslední chvíli. Nikdo nikde nečeká. Přišel překvapivý impulz, kdovíproč a zčistajasna, po těch letech. A díky němu i jedno nové (a nejspíš jednorázové) setkání. S tím přišla i trocha energie. Nelituju toho času. Uléhám odhodlaně, vím přesně, jak to všechno zítra rozjedu.
Zítřek se změnil v dnes, ale klidně mohl zůstat včerejškem. V polosnu píšu domů. Přijedu jindy. Odpovídám Nejmilejšímu, co a jak. A až zkraje odpoledne přichází poplašená zpráva, ze které vyplývá, že tahle odpověď zůstala ve snovém světě. Nějak se mi to začíná stávat častěji, to nepřehledné míšení snů a reality. Leč i tak zůstávají pochybnosti. Třeba to všechno nebylo tak hrozné. Třeba jsem jen hysterická a vůbec nebyl důvod skončit. Třeba vůbec nejsem tak vyčerpaná, jak se zdá. Třeba... To jsou ty nedostatky měřitelných hodnot. Tak už to začíná. Dřív, než jsem čekala.
Pravda, našla jsem si fintu na tenhle podzim a zimu. Ovšem uvidíme, bude-li to k čemu. Sama na to totiž nestačím.
Komentáře
A dost! (Raven - Mail - WWW) Vloženo 05.11.2007, 10:16:22
Já Tě ujišťuji, že tyhle pocity jsou naprosto normální. A stejně tak Tě ujišťuji, že jakékoliv pochybnosti jsou zbytečné a jediná odpověď, která při nich musí a může zaznít je "Udělala jsem správně!"
(asTMA - Mail - WWW) Vloženo 05.11.2007, 13:21:24
Raven: Já vím, já vím. Akorát bych potřebovala nějaký transparent rovnou na oční pozadí, abych na to nezapomínala ani na chvilku. Děkuju.
Přidání komentáře...