čtvrtek, 1. listopadu 2007
Naposled - Odstíny šedi Temně jsem zavrčela na Raubíře, kteří se mi snažili svalit záložní matraci na hlavu, a vzala jsem do ruky telefon, abych se podívala, kolik je hodin.
No do hajzlu! Do hajzlu!! Do hajzlůůů!!! Tak a ještě všelijak jinak (inherentno-expresivněji) začalo poslední ráno starého života. Připomíná to někomu Čtyři svatby atd.? Oprávněně. Před očima osmá barva duhy, v mozkovně rudá bouře paniky. Telefon ukazuje o hodinu a deset minut více, než by mělo být. A není sám, i nádražní hodiny na stěně souhlasně přitikávají. Kristepanebóže, já jsem ale kretén! skučím. Asi jsem ten křáp připlácla polštářem, jak jsem se rozmařile rozvalovala na slaměném loži, a neslyšela jsem zvonění! letí mi hlavou v divokém zmatku. Ještě mi nedochází, jak to, že byl na posteli, nikoli na podstavci lampy, kde být měl. Pár stisků tlačítka a nechápavě zírám na číslovku. Nepřiplácla. Nezvonil. Je natažený na devátou místo na šestou! Jasně si vzpomínám, že jsem si ho ve tři čtvrtě na tři tuze pečlivě nařizovala na šestou hodinu. Vynořuje se ale i další vzpomínka, mlhavá, takřka homeopatická, na utkvělý dojem, že je pátek, v PRZA mám být ve tři, tak to bohatě postačí vstát až v devět. Ruka v polospánku budík přeřizuje...
Kvapně opouštím vyhřáté lůžkoviny a děkuju pánubohu, že jsem si v noci nelehla hned, ale ještě jsem si stihla připravit všechno k rannímu odchodu. Blesková sprcha, soukám se do oblečení a peláším na tramvaj. Cestou současně kleju, píšu omluvnou sms a spílám si do hospodářských zvířat. Za sedm let potřetí, a zrovna dneska! Bude to taková pěkná tečka za tím naším... – přestaň blbnout a uháněj, ať jsi tam co nejdřív! skáču si v duchu do řeči a peskuju se rozčileně. Z tramvaje píšu Nejmilejšímu, toho času odjetému, a přichází soucitná odpověď – aspoň vidíš, že už ten odpočinek doopravdy potřebuješ. Však já vím. Taky už mě to napadlo, že je to dozajista znamení.
V podstatě mám za to, že jsem všechno vyřídila minulé pondělí a jen ještě řeknu zbytku svých věrných, že už mě tam neuvidí. Jen dosednu na židli, začíná rodeo. Kolega Srneček vypadá, jako by mu ulétly všechny roje, a hučí do mě jako piliňáky. Po dobrém, po zlém, osobně, neosobně, prorokuje zkázu, beze mě se neobejdou, všechno půjde do kytek, prosím, rozmysli se ještě, Mařenko, a zůstaň. Zakusuje se do mě únava, smutek a rozčarování. Jak jsem si mohla myslet, že to půjde hladce? Na tohle nejsem připravená, čekala jsem naléhání odjinud a měla argumentů plnou nůši. Co s tímhle? V pauze se Žanermaš ptá – tak co, povolila? Nepovolila. A najednou je to venku – vsadili se v zoufalosti, o dort, že mě Srneček umluví. Mělo by mě to asi hřát, polechtat ego, aspoň někdo moji snahu oceňuje. Ale je mi smutno, že to nechtějí pochopit. Žanermaš odchází, Modráček přichází. Po skončení mu to sladké tajemství sděluju též. Zlatý. Usmívá se mile, chápavě přikyvuje, umí si to představit, děkuje za ty roky, škoda, tak hodně štěstí a doufejme zas někdy. Ani netuší, jak jsem mu za ten klid vděčná. Srneček se chmuří dál, zkouší to stále, horem, dolem, ze všech stran. Hledá skulinku v mém odhodlání. Po Modráčkovi Drmola. Už to ví týden, není rád, ale chápe. Přidává se ovšem částečně k Srnečkovi – však bychom to nějak udělali! Ostatní to žulí, vždyť můžeš taky! My to společně zvládneme. Chlapci, chlapci... Vysvětluju – už jsem slevila ze svých standardů, kam až to šlo. Dále nelze. Nemůžu věci dělat „jen tak trošku“. Vybavuje se mi Sapek a zaklínadlo – trošku se obětovat. A to nejde, jak víme.
Paradoxně nejvíc mi nakonec porozumí ten, se kterým jsem si na začátku rozuměla nejméně. Kolega Studánka. Jediný, kdo skutečně ví, o čem mluvím. Jediný, kdo souhlasně pokyvuje hlavou, i když je mu to líto. Když se to nedá, prostě se to nedá. Zdraví máme jedno a život taky.
Uprostřed práce zvoní telefon. Tak vítaný hovor, v tak nevhodnou dobu! V duchu navazuju tam, kde jsem včera přestala. A zase do ticha. Číhavě sleduju telefon. Některé zákonitosti se nemění. Kdypak se asi ozve pan Citový Vykradač? V hlavě se rodí obrazy a situace; nezbude, než se z nich zase vypsat.
Poslední rozloučení. Místo prásknutí dveře jemně přivírám. Kdykoliv se dá znovu vstoupit. A pravou vyrážím ven do zimy. Večer má nasládlou příchuť svobody.
Komentáře
(eF - Mail - WWW) Vloženo 02.11.2007, 00:18:29
Do mrznoucí noci ozvalo se tiché *cink* a na lednici se z čista temna zjevil lísteček řídce popsaný drobným písmem. Pod magnetickým zeleným čtyřlístkem seřadila se písmena v zástup připomínající "Jak to můžou vědět?!".
(asTMA - Mail - WWW) Vloženo 02.11.2007, 00:44:41
eF: Je-li možná a se nepletu?? Týden si slibuju, že jakmile tohle dorazím, konečně zase vyšlu vorvaně!
(eF - Mail - WWW) Vloženo 02.11.2007, 07:40:50
I nemožné je možné. Ovšem možnosti v někdy až nemožných situacích jsou nemožně omezené. Ale možné...
Vorvani by skutečně měli protáhnout toky dřív než řeky zamrznou úplně.
(Paželv - Mail - WWW) Vloženo 02.11.2007, 11:10:59
No tak to teď máš určitě fůůůůůůůůůůůru času, takže kdy se můžu přijít podívat na Jasoně a Drsoně?
Svoboda!!! (Raven - Mail - WWW) Vloženo 02.11.2007, 12:11:24
Krásná věc...krásná chuť :)
(zcr - Mail - WWW) Vloženo 02.11.2007, 17:41:25
No a já dnes nesměle strčil hlavu hned do dvou choumoutů zároveň...
Přidání komentáře...