sobota, 20. října 2007
Čtvrtá hlava padá - Odstíny šedi Už jen šest
Ve čtvrtek jsem upřímně litovala Modráčka, jak příšerně kašle. No, a než se den se dnem sešel... To nakonec aspoň trochu vysvětluje ten úděsný uplakaný včerejšek s obřím skluzem a absolutní neschopností pohnout se z místa. První den je to vždycky nejhorší. Po měsíci to má bezmála stejný průběh. Týden před důležitým víkendem (pravda, minule to bylo 10 dní) udeří choroba. Tentokrát to tedy vzala zkratkou rovnou dolů, takže kašlu ještě líp než pan M. Přemýšlím, jestli už budou tyhle bleskové nástupy pravidlem, nebo co jako. Anebo je chyba ve mně. Je mi z toho všeho, co se děje a čím procházím, tak zoufale zle, že ani nevnímám, že tohle zle je předzvěstí neduhu.
Na jednu stranu mám tendence si vyčítat každou chvilku zdržení. (Ano, já vím, že nejsem robot, ale v tuhle chvíli mi to vědomí moc nepomáhá.) Na druhou stranu mnohá vyrušení jsou velmi osvěžující a mají na výsledek práce pozitivní dopad. To už jsem si zažila tak nějak před dvěma lety, kdy bylo taky ouvej, ale vhodná četba (ještě jednou děkuji) mě zachránila. Teď nacházím nové, ale dělit se prozatím nechci.
A rozhovory. Díky, žes mě vyslechl, i když toho máš sám dost. Ani nevíš, jak moc bych si přála poslechnout a rezignovat a FFF („feel free to fail“). Nejde mi to z hlavy. Možná jsem moc ješitná, nebo zodpovědná, nebo jánevímjaká. Ale prostě to nejde.
A taky s Méďou Béďou, který mě zaskočil nezvykle lascivním a mnohoznačným vtipkováním. Natolik zaskočil, že jsem se vzchopila a rozjela a druhou hlavu uťala za necelých pět hodin (přičemž nad první jsem se nesmyslně hroutila nějakých dvanáct).
V hlavě se mi postupně skládají dopisy. A trnu, že než se dostanu do fáze, kdy je budu moct napsat, už nebudu vědět, co jsem to vlastně chtěla. Ale možná taky dobře.
Slíbila jsem si, že v pondělí večer si vystřihnu vločku. Ať z toho sakra taky něco mám! A mám bezva tip, jak příště v Brně (bude nějaké příště?) opět oslním balonkem – tentokrát ovšem skutečně nafukovacím (ano, pořád mám ještě výčitky kvůli té bolavé sanici...). A možná z toho ještě vypreparuju i další tipy!
Je těžké se po čtvrtku tak rychle mobilizovat. Jednak je část za mnou, jednak konec skoro nadosah. A já už v myšlenkách bloudím volným časem a plánuju. Problém žít přítomností.
„Musíš si říkat, že tě vesmír má rád!“ pravila Žanermaš kategoricky a já jsem málem vyprskla. Nedokážu si nalhat ani to, že se mám ráda já, má milá. No, třeba časem dorazím až ke hvězdám. Zatím mě tíží zemská (a velmi přízemní) tíže.
A kocouři vrní.
Komentáře
Brno zdraví... (lia - Mail - WWW) Vloženo 20.10.2007, 15:55:34
...a rozhodně je pro, aby příště bylo brzy. Třeba i v Praze :)
(kulida - Mail - WWW) Vloženo 20.10.2007, 18:25:55
Chtela jsem poznamenat, ze si musis rikat, ze se mas rada ty sama, Vesmir pak uz prijde sam, ale vidim, ze o tom vis. Kazdopadne mit rad sam sebe je jeden z nejtezsich ukolu, ktere mnohe zeny stale nezvladaji. Aspon o tom zkus obcas uvazovat :) Kdyz te maji statni radi, tak by ses taky mohla mit aspon trochu rada.
(kulida - Mail - WWW) Vloženo 20.10.2007, 18:29:09
statni = ostatni :)
(Laura - Mail - WWW) Vloženo 21.10.2007, 15:52:42
Jde ti to lip nez mne.. Ja uz mam ctrnact dnu zaludek az v krku z jednoho podelaneho pruseru, do ktereho se ritim nohama napred a vsichni duleziti profesori, kteri o tom moc dobre vi, na me jen rozpacite a neduverive koukaji a nepomuzou a nepomuzou :(( Nejsem schopna ten soubor byt jen otevrit...
(asTMA - Mail - WWW) Vloženo 27.10.2007, 11:54:37
Lili: To ještě domyslíme! Těším tuze! :o)
kulida: Napadla mě spousta přípodotků (členky a člen kroužku ustaveného na schůzi v Brně si jistě domyslí), ale zase je poslušně polykám. Já to všechno vím, teoreticky to mám krásně zmáknuté. :o) Praxe je věc druhá. Avšak fakticky o tom občas naprosto vážně uvažuju. :o) Děkuju za trpělivost.
Laura: Nedej se, holka! Držím všecko, co mám!
Přidání komentáře...