středa, 17. října 2007
Sny a vidiny - Bludička brodivá Tiskne svou na moji tvář a mně to nejdřív nedochází.
V momentě, kdy mi to dojde, cítím hluboko uvnitř skepsi. Tak to přece nebylo, není a nebude. Před očima se objevuje nápis. Vysvětlení. A iniciály. Jako živé.
Čeká před školou. Jen tak. Automaticky se připojuje a na rohu za hotelem začíná pršet. Ne pršet, lít. Chvátáme společně do kopce k nádraží, jsem zadýchaná, mokré hnědé vlasy splývají na záda, mokrá modrá sukně se mi lepí na stehna, mokrá modrá halenka na prsa. Je mi trapně, nejradši bych se ztratila. Nasedám do vlaku. Stojí na nástupišti. Sleduje mě. Nemává.
Loučím se a odcházím. „Tak jí dej aspoň jednou v životě pořádnou pusu.“ Dává. Z omámení se probírám zhruba za týden.
Stojí kus od závor na mezi. Vidím ho letmo, jak vlak projíždí kolem. Stojí a dívá se za mnou.
Stojím v kuchyni u okna a hledím na noční ulici cizího města. Odchází. V ruce má pár listů papíru. Proč jsem mu je proboha dávala? Otáčí se. A pak ještě jednou. Dívá se na stín ve svítícím obdélníku. Propadnout se do země a nebýt. Beztak se mi to všechno zdá.
Jdeme vedle sebe. Poprvé od začátku jen vedle sebe. Mohla bych natáhnout ruku a vklouznout mu do dlaně sama. Je to jen pár centimetrů. Nechce to nic než trochu sebejistoty, odvahy a rozhodnosti. Chatrná konstrukce uvnitř se sype jako domeček z karet. Už o mě nestojí. Jinak by mě za tu ruku vzal...
„Kdy za mnou přijdeš?“ Sedím na gauči, schovaná v tlustém bílém zimním svetru a džínách, schoulená sama do sebe, za hradbou vlny a nejistoty. Vaří mi čaj, mluvíme. Odcházím zklamaně. Proč mě vlastně zval?
Jemně mě pohladí a ve mně se vzedme tak prudká touha ho obejmout a políbit, až to bolí. Stočím se do klubka, tisknu vší silou plyš a dovnitř skučím. Nebo i nahlas? Tohle hnutí už nikdy nevysvětlím.
Má se mnou trpělivost. Zlehoučka rozebírá moji hradbu, jistý sám sebou i mnou, za nás oba. Jediný, který kdy pochopí a má tu sílu a chuť probít se skrz? Taju. Vevnitř vlnobití. Sama ale nikdy nezačnu.
Staví se před něj a já se bojím i zvednout oči. Minulost a přítomnost, obě obdobně vytoužené a stejně nereálné. „Jestli jí ublížíš, rozbiju ti hubu.“ „Neublížím.“ Mýtus velký holky dávno obrácený v prach.
„Nezlob se.“
„Na tebe nikdy...“
Dovolit někomu vstoupit do snů a představ je jako droga. Člověk s tím může přestat. Ale po zbytek života se mu bude po tom pocitu stýskat.
Komentáře
Přidání komentáře...