pondělí, 15. října 2007
Nedostatkové zboží - Odstíny šedi Pocity pohody
Za vysokou cenu ušetřený čas, ale účelně a smysluplně využitý. Zima jak v psírně, venku mlha, nedělní časné ráno a dvě nahonem dokončené věci, abych v brzkém dopoledni vyrazila vstříc venkovu. Promrzle drkotám zuby a mám kliku. Městský slon, pohodlné sedačky a hlavně teplo teplíčko. Pomalu taju a zároveň trnu. Zpoždění pět minut. Na přestup v Malé Obci dvě minuty. Ať počítám jak počítám... Ptám se průvodčí – počká přípoj? Hledí na mě s despektem. Tak to teda určitě ne! No, pane, na trase, kde další návazný spoj jede za 4 hodiny, to je radost! Opatrně smsonduju a odpověď mě chlácholí. Počká, jasně že počká. Vždycky čeká. Přesto trnout nepřestávám. Ono se totiž musí podběhnout podchodem všechny koleje. Stihnu to vůbec? Malý pyšný hlásek vevnitř broukne – hele, dneska jsi dala tramvaj za pět. Ne? Jo! Připisuju do seznamu měřitelných úspěchů (bejvalo to za deset a prakticky s kolapsem) a tiše prosím. Ať to stihnu...
A stihla. S přehledem. Motoráček, po letech. Kromě pachů na mě dýchne i vzpomínka na časy dojíždění. Přečtu kus Anansiho chlapců a pak už to nejde. Šlachovitý proplešlý pán kolem padesátky sedící naproti přes uličku drží ke svým dvěma spolucestujícím přednášku na téma – jó, tenkrát, to bejvali machři, na co voni všechno nepřišli, třeba to vodlejvání zvonů do země, nebo todleto jak tesali, s těma nástrojema, co měli, kdepák, žádná technika, to byly nějaký hlavy, panečku! To ty dnešní štyriadvacetiletý, to sou normální lemplové! Pán se zjevně rozehříval (má snad nějakého lemplíka doma?). Ty by akorát chodili chlastat a mastili hry na počítači! Tenkrát, heleďte, tenkrát už vod deseti let makali jak barevný, všecko museli umět, drželi je u práce, a hlavně jim nikdo žádný lemplování netrpěl! Pánovi se na brunátné skráni viditelně roztepala žilka a zapíchl do mě rozhořčený pohled. Promiň, Tlustý Charlie, nedá se svítit, tohohle vážně nepřezpíváš. Naštěstí jsem v cíli. Potlačila jsem nutkání pánovi zamávat nebo na něj vypláznout jazyk a vystoupila jsem zase do zimy.
Cesta přes ves a nebeský klid. Shledání s Večerníčkem a Skřítkou. Pochvaly, povídání a nakousnutí současného trháku. Má radost. A já? Já mám strach. A kupodivu po prvním nárazu i klid uvnitř. Asi že už samo rozhodnutí mění realitu. Vysvětluju Plán a ten se setkává s pochvalným přijetím. To je moc dobře. Moc. Pak první vstup do Domečku nebeského klidu. Takhle já nikdy bydlet nebudu. A určitá část ve mně vždycky chtěla. Nasávám poklid a radost. Malý Buddha se batolí po hlavní místnosti a hraje si s Večerníčkem. Dnes má opět usměvavou. Vlasy bílé jako sníh, oči temně modré. Zamyšlený pohled a podmanivý úsměv. Dostávám od Šárky pusu, oběd a noty. Musíme vymyslet harmonii (a tady to půjde samo). Třeba si udělám malé očko tam nahoře, bleskne mi hlavou. A hned se plácnu – fuj, zištná! Mezitím už dorazil i Bohouš. Přesunuly jsme se ven, na sluníčko. Změny jsou fajn, ale mají i druhou stránku. Roztřásá mě zima a dostávám deku. Sluníčko, deka, čaj a muzika. A ono to jde, moc pěkně to jde. Půlku toho uděláme, než se nadějem. Druhou příště. K sváče trocha teplého jinu a pak už jen čekání na odjezd. Ideálně využitý čas. Sedám si s Malým Buddhou na zem a učím ho nové slovo – hasičák. No přece nemůže mít loď, vlak, vrtulník, letadlo a tři auta! Nadšeně ho převzal, temně modrá očka září. A dělá kašpařiny. Sem tam se zapojí Skřítka a Večerníček. Znovu a znovu žasnu, jak tohle krásně funguje. A nese to své plody. Před večeří, na rozdíl od oběda, mi Malý Buddha sám, ochotně a nadšeně podává ručičku. A jsme kámoši.
Ještě poklus na vlak – času bylo pořád dost. A půlka cesty spolem. Večerníček na mě pomrkává uslzenýma očkama, no jo, nespali jsme, to je pak jeden nenaložený. Znovu probíráme niternosti – doklad, že sdílení je třeba. Pomáhá objektivizovat. (Vzpomínám na rozhovor o průvodci. Několik jich mám, právě tady. Třeba jen na kousek cesty, ale mám. Nějak jsem nakonec došla k názoru, že to je beztak štafeta, jeden na celou cestu nestačí.) Zbytek cesty dojíždím opět s Charliem. Je to náhoda, že jsem sáhla zrovna po něm? Mohla jsem si vzít Coralinu. Nebo nic. Nebo jiného autora. Ale zrovna v době, kdy řeším ty zpívací a trémové věci... Však na mě taky dojde, ale pro Šárku to udělám.
Celý den převaluju v hlavě jeden velký geograficko-pracovní přesun, ke kterému bohdá dojde. Je mi úzko. Beru to příliš osobně a bojím se, že selžu. Že to nedokážu zajistit. Čím víc mi na tom záleží, tím víc se bojím. Posílám zprávy a snažím se, aby ten strach zase tolik neprosakoval. Dost na tom, že prosakuje ten z mých vlastních pracovních změn. Snažím se objektivizovat tohle všechno, ale moc se to nedaří. Dojíždím domů, za Nejmilejším, který upadá do choroby (budeme si to předávat po zbytek podzimu a zimy pořád dokola?). Sedám k obrazovce, posílám dopis a strukturalizovaný obraz života a dávám se do práce.
Vnitřní akumulačky sálají sluníčkem i tím ostatním, co jsem do sebe nasoukala. Nějak to doválčíme.
Komentáře
Přidání komentáře...