pátek, 5. října 2007
Podzem - Bludička brodivá Hlouběji než dřívTy tam jsou chvíle, kdy jsem se cítila rozpolceně. Rozčtvrceně. Teď jsem ve stádiu tříštivé zlomeniny, a to se teda blbě fixuje. (Ačkoliv zrovna fixování je takové tématicky moc pěkné slovo.)
Přemítám, co s panikou a úzkostí. Vrací se vzpomínka na ty noci v kuchyni, s nastraženýma ušima a dušičkou tak malinkou a roztřesenou, že je div, že mě neopustila hned tehdy a tam. Ta ukrutná hrůza, kdyby něco. Hrůza, že nebudu vědět, co mám dělat. A paralela s dospělými záchvaty, přicházejícími ve zlomku sekundy jako lavina. Pomohlo by mít pevně a podrobně vypracovaný plán, co dělat, kdyby se to přece jen stalo?
Dovádějící Raubíři drásají nervy i všechno v dosahu. Ale vytahují na světlo nejen letité hračky. Pod rozdrbaným klubkem, ukrytým léta v pruhované krabici pod telefonem a routerem, nacházím Betsy Bowovou. Přemáhá mě zvědavost. V kratičkých pauzách mezi prací (jak jsem se to zase octla v takovém stádu?) pročítám stránky útlé knížky, koupené před časem v antikvariátu, a nořím se do příběhu až po uši. Prvotní hnutí byla zvědavost. Vezme mě to tak jako v dětství? Tolik knížek, které byly zamlada tak zásadní, ztrácí v dospělosti někdejší čarovnou moc. Je to i tento případ? Zvláštní věc. Není. Hltám to stejně jako tehdy, stejně jako tehdy mě mrazí a stejně jako tehdy na stejných místech roním slzy a zoufám si. A najednou si vzpomínám na dětskou knihovnu, kde jsem to ulovila. A najednou si vzpomínám i na to, že, stejně jako Maruška, i já jsem tak dlouho chodila otravovat s výpůjčkami z dospělé knihovny, až jim došla trpělivost a dali mi průkazku dospělou. A jsem hrozně překvapená, že jsem na to zapomněla.
Jedu tramvají a vnímám změť nemilovaných barev. I v tramvaji cítím to studené tlení. Tahle nechuť je zapsaná někde hodně hluboko. Tak čtvrtá třída? Vybavuje se mi "krvavý koleno" (Betsy, Betsy, tak tohle jsi tedy otvírat nemusela...) s opravdovým strachem, v záplavách listí a rezavé trávy, s mokrým pachem podzimního lesa. Schovky za obrovskými betonovými rourami, do kterých jsme se báli vlézt. Král vysílá své vojsko. Jediná hra, kde jsem dobrá aspoň k něčemu. Kamarádka Anička z Kadaně, která dokonale zmizela z mého života, jakmile jsem se vrátila domů. Domečky z mechu a kapradí (a sem tam nějakého toho klacíku) stavěné u pat stromů. Jediná návštěva v sauně a zbytek času s neustálým (a neuspořádaným) nachlazením. Stesk a rezignace. První (a poslední) špatné známky z češtiny, soudružka Caisová a vzájemné hluboké antipatie. A všechno se to bude započítávat do normálního školního prospěchu (abys věděla, ty hnusná holčičko)! Úzkost a panika, když devadesát procent dětí je dávno vyzvednuto a odjeto, čas letí a nic nedokáže zadržet ten mráz vevnitř. Co když už mě doma nechtějí? Co když si zvykli, že tam nejsem, a zůstanou jen sami s Čarodějkou, šťastní a spokojení? Stromy za oknem střásají poslední barevné listí a pach mokré hlíny a shnilotiny je cítit až sem. Tečou mi slzy a malá ledová kostka v žaludku se rozrůstá v obrovský kvádr úzkosti.
Ty výlety do dětství se nějak množí. Vysvětluju Drmolovi, jak já a tréma. Kdo už jiný by měl porozumět? Probíráme to shora zdola, vzpomínám na Čarodějku a její absolutní neznalost v tomto směru. Tréma? Táto, ukažte mně, jak se bojíte. Já bych se to rád naučil. To je vo mrtvici, pravil hostinský – a já s ním souhlasím. Živá vzpomínka na mokrou ruku bez opory a záchytného bodu klouzající po hmatníku od kobylky ke kolíkům a zpět. Hrdlo stažené škrtidlem děsu, že mě někdo uslyší a bude se smát nebo šklebit. A hluboko uvnitř zející rána. Já to přece umím! Dělám to dobře! Jenže to nikdy nikdo neuslyší, protože hlas selhává a zvuky linoucí se před obecenstvem zpod lubu libými nelze nazvat ani s ušima zalitýma medem. A hned vedle druhá zející ráda. Čarodějka má tak omračující talent (a je jí to tolik jedno...), že se o ni perou, jen aby ji mohli učit. O mě se pochopitelně neprali. Vyprávím a Drmola na mě hledí tak soucitně, až mě píchne. Že radši nedržím pusu! A já si najednou uvědomuju, že tohle je jedna z cihel mého chrámu sebenelásky. Stejně jako šuplík plný fotek. Ty moje (s výjimkou školních) se dají spočítat na prstech čtyř rukou. Na většině je krásná malá Čarodějka, kudrnatá, kouzelná, se zářivýma očima, která si na hlavu může dát i nočník a bude vypadat úchvatně. Základní kámen úrazu, těžký jak svět, pevně usazený na prameni, odkud se s bídou vydere pár kapek, které nakonec stejně vytečou očima. Já vím, že je to všechno jinak. A mám i důkaz, hmatatelný. Jenže nemám odvahu se k němu postavit čelem a vstřebat to, co uvidím. Ještě ne. Dětské stavbičky jsou stavěné s takovým přesvědčením a vírou, že i když jsou převážně z mechu a kapradí (a sem tam nějakého toho klacíku), odolávají zubu času i rozumu a zatvrzele stojí a stojí, brání se přestavbám a na bourací závaží vyplazujou jazyk.
Nezbývá než vytáhnout svetr, dokoupit teplé ponožky, vyčistit kamna, zatopit, vyházet staré nánosy všeho druhu, spát, jíst, spát, pít, spát, milovat, spát, pečovat a spát. A doufat, že jednou přijde jaro a síla aspoň vykopnout dveře.
Komentáře
(Janice Palice - Mail - WWW) Vloženo 07.10.2007, 02:18:42
Au. Před lidma nedokážu zpívat, protože nedýchám... Au au.
Ale Betsy Bowovou umím skoro nazpaměť.
(Nena - Mail - WWW) Vloženo 07.10.2007, 21:41:15
Carodejkam a carodejum, kterym jde vsechno tak snadno, se zas vetsinou nepodari dostat se hloub, protoze je nic nenuti. Urcite by ta tvoje nenapsala tak krasnej text..
(asTMA - Mail - WWW) Vloženo 07.10.2007, 22:25:24
Janice Palice: Tos mě moc potěšila. Ne tou trémou, tu Ti vůbec nepřeju, ale tou Betsy. Jsi první, koho znám, o kom vím, že to zná. :o)
Nena: Těžko říct. Možná by napsala mnohem krásnější. Jenže to nedělá. Čarodějka je úžasná a v tomhle sice skutečně hloub nešla, ale má jiná puzení a ta naplňuje s vervou, jak se dá. A já ji skutečně ráda a obdivuju ji, bez ohledu na tuhle důkladně zkvašenou dětskou (a dětinskou) křivdičku.
(asTMA - Mail - WWW) Vloženo 07.10.2007, 22:26:57
Nena: ...MÁM ráda, pochopitelně... Už mi nějak docházejí slova. :o)
Přidání komentáře...