čtvrtek, 6. září 2007
Gumbo - Odstíny šedi V dobrém gumbu najdete všechno. (Nebo aspoň kdeco.)
Překvapení. Přestože nedokážu setřást pocit zasklení, práce je hotová nejen včas, ale i tak, že se najde čas jak na slušnou dávku spánku, tak na otevření naší vlastní sezony, kvůli čemuž, jak pravil Adalbert, si vzal frak a Udolfino instalovalo ven velkoplošnou obrazovku. První zkouška sbornoj komandy má hořkosladkou příchuť. Věci se dějí, jak se mají dít, a nahoře dobře vědí, co, proč a jak. A já opět sklesle přemítám – jak můžu být tak neochvějně naivní a důvěřivá? Jednou se mi to hledání dobra zle vymstí, obávám se.
Už bůhvíkolik dní trávím ve tmě, zimě, s náladou pokleslou hluboko pod suterén. Až dnes jsem se cestou do práce zadumala nad tím, že zatímco my se schoulíme pod deštníky a do zimních bund (Ano, 6. 9. – otevřena sezona i pro mou zimní bundu. V čem propána budu chodit v ledenci??), což skýtá relativní komfort, Harry Potter musel v ještě horším počasí hrát famfrpál. To už se jeden zamyslí. Nečekaně mi to pozvedlo náladu – nebo to byl dozvuk nepředvídaného vyspání a včerejšího zpěvu? V každém případě jsem dorazila do budovy křepce, v náladě poměrně vlídné a blahosklonné, zatímco kolega Srneček seděl za stolem a trudnomyslně se chmuřil. Vysvětlila jsem mu, jak se to má s Harrym, a posléze jsme ho s Drmolou soustředěným nátlakem rozveselili. Náladu nám zase vzala jednak diskuse o neutěšených poměrech v baráku, odvětví i světě vůbec, jednak vyhlídka na nežádoucí stěhování. Na mě chmury dopadly až večer, když mi Srneček vysvětlil, co nás vlastně po přestěhování čeká. Má pravdu. Bude to peklo v krystalické podobě. Konec domáckého a milého prostředí našeho patra, za větrem, mimo dosah pařátů nenažranců nenažraných.
Odpadkový koš u telefonní budky. Pokřivené hnáty se vzpínají k nebesům, jako by žalovaly na svůj osud, a za nimi vlaje zmáčený purpurový plášť. Tenhle deštník zjevně již dosloužil. Potlačila jsem nutkání si tu scénu vyfotit. Jak co nevidět napíše moudrý guru v golfovém časopise, mrtvá těla, stejně jako živá, si zaslouží uctivé zacházení.
Moje oblíbená cesta domů oklikou, skýtající vítané pročištění lebky a dostatek času k četbě, má tentokrát nevítaný vedlejší efekt. V přijedší tramvaji se klátivě postavil hromotluk se světlými vlasy a všem nám nepříliš artikulovaně oznámil, že je vžralejagdoga. Kohosi mi připomněl, velmi matně, takže jsem na něj hleděla déle než jindy za podobných okolností. Pootočil se (veškerá domnělá podoba zmizela jako mávnutím proutku) a ve mně, pravděpodobně slyšitelně, hrklo. Pan kolega Pusinka. Jeden z našich krejčíků, jenž se v PRZA proslavil jednak svým nezaměnitelně neblahým stehovacím stylem, jednak svou příchylností (zrovna minule, když jsem tam byla, jsem kvůli němu nechala v lednici seitan, neb se chtěl kamarádit a já jsem radši zbaběle prchla opačnou stranou kuchyňky), a pak také svými opileckými tanečky v ulicích hnedvedlejší čtvrti. Naštěstí pro mě byl skutečně vžralejagdoga, a ač mu na mě padlo oko (to druhé zrovna zkoumalo cosi kdesi jinde), nepoznal mě. Pak ještě dvakrát dosti nahlas požádal tramvaj, aby mu políbila, načež se spolu se svým stejně podroušeným kumpánem jal vystupovat, mumlavě se všem omluvil a na ostrůvku znovu začal naléhavě žádat svět o další análně-orální služby.
Doma v mailu další zákeřně sugestivní list od mistra Štůčka. Uch Schází mu stále ještě duše pro začišťovací služby v příštím týdnu. Zatínám zuby a zaháním cukání prásknout do stolu a zařvat – TAK JÁ TO BERU VŠECHNO!!! Kdepak. Tudy sice cesta vede, ale tam dolů, a pachu spálené smůly už jsem si v uplynulém čase užila ažaž. Dost na tom, že jsem po minulém poselství křečovitě zavřela oči a sevřenými prsty procedila, že v NEJHORŠÍM a KRAJNÍM případě vezmu to zasr pondělí, jakkoliv jsem měla chuť si rovnou nabančit. Kdysi jsem četla dedektivku (byla to tuším Třetí dívka), kde se vyskytla dívčina, která nesnesla tlak vyšetřování a přiznala se k tomu, co neudělala, jen aby už od toho vyptávání byl pokoj. Tohle znám důvěrně, i když jinak. Těžce nesu výzvy a prosby, zaznívající v trapném tichu, kdy se každý zarytě tváří, jako že myslí na vzdálenou praprababičku a není duchem přítomen ani v minimální možné míře. Ale nelze mi. I tak bude husto. Sedám si na ruce a mlčím. Tentokrát to musí vybojovat beze mě.
Hvězdný prach. Vášeň a cit. Jak já se těším! (Pro Snílka – organizační povinnosti vedu v patrnosti, výprava na první řečené bude!)
Nevyslovený plán se úspěšně rozvíjí. Vše je domluveno a zamluveno. Zbývá zajistit náležitosti. Možná na ty smutky zabírá i tohle. Tak už aby!
Komentáře
(lia - Mail - WWW) Vloženo 07.09.2007, 07:54:01
odstíny šedi se nám, čtu-li dobře, prosvětlují :-)
a, možná to teda ani nechci vědět, ale...výprava na vášeň?!
(asTMA - Mail - WWW) Vloženo 07.09.2007, 12:09:52
Lili, čteš to dobře, i když počasí se tomu zatvrzele odmítá připodobnit. :o) Snad je to setrvalá tendence.
A výprava na Vášeň jedině s holkama, chlapi nad Jane Austenovou ohrnují frňáky! Pche!
Přidání komentáře...