(Předem se omlouvám L. a P. Zase to bude kapku ponuré, mám obavy.)
Některé zprávy jsou jako blesk z čistého nebe. Třeba zpráva, že některým z vašich nejbližších totálně přeskočilo. Ano, píšu to nerada, ale napsat to musím. Čarodějka se úplně zbláznila. Ještě to nemá diagnostikované, ale to je jen otázka času. A spoléhat na to, že Švagr má rozum a zabrání nejhoršímu, to je opravdu lichá naděje. Máminka a já jsme na sebe koukaly bezmocně, zvyšovaly jsme na sebe v zoufalství hlas, aniž bychom se přely. Opravdu mě to vyděsilo. A můžu asi doufat jedině v zásah viz majora. Vědomí, že nemůžu zasáhnout já, mě deptá. Sedět a přihlížet, jak se lodička řítí k útesům a už cestou se potápí, to asi nedokážu. Jen nevím, co dělat. Rada, abychom se postarali především o sebe, je sice moc pěkná, ale klid mi nepřináší.
Vnitřní nepokoje neutichají, na barikádách je nával, přestřelky na denním pořádku. Snaha vrhat energii jinam moc nevychází. Nedaří se najít činnosti, které by odpojily hlavu od hlavního okruhu a uzemnily bouře emocionální. Muzika zabírá jen po ten čas, kdy se s ní zachází aktivně. Ale zároveň se vším přišla o víkendu chuť pořídit si piáno a konečně se to doučit. Vzhledem k efemérnosti všech podobných hnutí vyčkám, než to začnu řešit. Nakonec, na skříňce za mnou se krčí výtvarné potřeby od loňska. Snad mě letošní dávka původní inspirace pohne alespoň k částečnému využití. A ještě tu čekají ty písmenné nedodělky.
V hlavě se stále vrací „Abyssus abyssum invocat“. Doufám, že aspoň tenhle jeden příběh dopadl dobře.
Komentáře
Přidání komentáře...