sobota, 19. května 2007
Bez cvičebního úboru Kufry, zimníky; žádné trenýrky s lampasem a speciální obuv
Všechno pěkně za pochodu. Žádné vypínání všeho ostatního, žádné soustředění jen na jednu věc. Na to není čas. On ten život přece jen není přímka. Ani tak rovný, ani tak nekonečný. No, ačkoliv... co můžeme vědět? Tak jinak. On ten život pozemský není atd. Takže honem honem, dokud je čas. Naučit se, co se dá.
Vděčnosti třeba. Za všechno. Za každý nádech. Za každou chvíli, kdy nebolí úplně všechno. Za každou chvíli spánku. I za každou probdělou. Za každé slovo, ať už řečené jen pro mě, nebo zaslechnuté maně, v letu. Za každou chvíli pozornosti, co mi kdy kdo věnoval. Za všechno dobré. A taky za všechno špatné. Protože když nic, aspoň mě to odnaučí něčemu, co bych stejně dělat neměla. Nebo mi to uvolní ruce, poskytne čas na jiné věci. Zkrátka vděčnosti za všechno.
Nebo nelpění (takové oblíbené téma v posledním čase, že?). Ale ono to tak prostě je. Naučit se, že všeho do času. Život je dynamický. V pohybu. Všechno kolem je v pohybu. Věci. I lidi. Země pod nohama. Nelpět a naučit se míjet.
A promíjet. Na tom pracuju intenzivně. Je to zatraceně třeba.
Já už jsem ti odpustila. A teď mi nezbývá než pevně doufat, že jednou odpustíš i ty mně.
Zbavit se všech závislostí. Za čemkoliv. Na komkoliv. Je to omezující, vyčerpávající a zbytečné.
A tím bych to tak nějak všechno uzavřela.
Mějte se fajn.
Komentáře
Přidání komentáře...