pátek, 4. května 2007
Páteční propady - Odstíny šedi Co si budeme vykládat – život začíná bezmocí
Pokaždé to podcením. Pokaždé znovu si slibuju, že druhé pátky po jsou neprůstřelná zóna, kdy nikam nejdu, nikoho k sobě nepustím, nebudu poslouchat, číst, psát, reagovat na svět. Regenerace. A od soboty zase fungujeme. A pokaždé mi do toho něco leze, nechám se umluvit, neposlechnu se. A pokaždé buď s krajním vypětím plním, co je třeba, nebo to prostě odvolám.
Druhé pátky jsou všestranně křehké. Obvykle to proběhne tak, že se půl dne nekontrolovatelně chichotám a hýřím pronikavým vtipem, až si říkám, jestli už po dvou hodinách Nejmilejšího nemrzí, že už nejsem vzdálená a slepohluchoněmá. A druhou půlku dne mám intenzivní pocit, že celý širý svět nejenže mrzí to, že už nejsem vzdálená a slepohluchoněmá, ale i to, že vůbec dýchám. I na slzičky někdy dojde. Asi je to normální reakce na povolení stresu a napětí, protrhávají se hráze a vyplachuje se všechno nastřádané a usazené.
Ale, krutibrko, je to vyčerpávající výplach.
Sobota na dohled. Sláva!
Komentáře
Přidání komentáře...