Za dávných pradávných časů, kdy jsme se ještě s dr. Bimboo vychechtávaly panu Buližníkovi, že řve do telefénu jako kráva (Zavřeno pro nadměrnou hlučnost pana B.), léčily jsme si žaludeční vředy z Mikelandžela Pogolného a šišlaly na sebe poenglicku, protože v kolektivu dvaceti Čechů byla jedna amerikánská stařena (Middle-aged... potato! Ech, kdepak je Kudličce konec...), která se v naší vlasti zdržovala pracovně teprve asi pět let, takže logicky neuměla česky ani žbleptnout, se právě u téhle babice tuším tak jednou týdně pořádaly skrýnyngy. Takových sedm lidí se sešlo u ní v kanclíku, aby vynesli soudy nad hromadou (v lepším případě) béčkových braků. Bereme to, nebo nebereme? Většina šla velmi svižně do audiovizuálního ekvivalentu stoupy, sem tam něco se hodilo jako pucvol, až bude třeba, a třikrát, co pamatuju, jsme objevili skvost. A z toho jen dvakrát jsme řekli ano. Jedno byla nevelkostudiová senzační komédie s Antoniem B. (čímž se vysvětluje /tedy tou nevelkostudiovitostí/, proč podstoupila tuhle strastiplnou pouť místo obvyklých sebevědomých pekydžů), druhé seriálek o dvou kámoškách (Stoli, babe!). A jednou to bylo zjevení, kterým se všichni bez rozdílu věku či pohlaví nadchli, o kazetu se přetahovali a hádali, všichni byli hluboce zaujati, ohromeni, uchváceni, AVŠAK, jak pravily hlasy povolané, na tohle by se v tejhle zemi stejně nikdo nedíval. Pche! Co voni mohli vědět?! Dodnes mě tahle křivda pálí. Protože by to byl bejval trhák!
Tohle patří k zásekovým zážitkům. Stejně tak, jako mi stačí slůvko dvě nebo náznak intonace, aby mi naskočil případný citát, stačí mi zaslechnout náznak určitého rytmu, a hned jsem v duchu zase tady. Asi dva roky mě držela vyslovená posedlost. Teď už je to jen zkrocená vášeň. (A až se konečně uvidím s hab, dostanu originál dvd a už mě nikdy nikdo neuvidí!)
A protože žijeme v době TyZkumavky, račte prosím okusit sami. (První tři přímo autenticky, jak jsme je tehdá viděli my. Čtvrtý kousek s Flatleym, který mi osobně leze na nervy, ale zase jsou tam ty řady, TY ŘADY!)
Pokud jde o zjevení nedávná, jedno bych tu měla. Smála jsem se tak, až mě rozbolelo břišní maso. Počteníčko jedna radost, stojí za to hrábnout do hlubin času a ochutnat. Málcajt!
Komentáře
Přidání komentáře...