pátek, 30. března 2007
Bitter Sweet Symphony - Odstíny šedi Hořkosladký den
Už od rána. Dobré zprávy, špatné zprávy, komplikace, úlevy, všechno se to střídalo, jako by už udeřil dubenec. Hledám ztracenou rovnováhu, což nejde snadno, protože se mi už tak čtyři dny vytrvale točí hlava. Zatímco Druhá se svěšenou hlavou někam zalezla, Pátá triumfuje. Já ti to říkala. Říkala, já vím, věsím hlavu také a v záchvatu vzdoru povolávám Velkou. Zase budeme kalit.
Rozhovory s Nejmilejším. Hledáme oporu jeden ve druhém, oba sotva stojíme. Polohlasem prozpěvuju mantru budelípbudelípbudelíp... Nevím, jestli tomu věřím, ale dá se v takové chvíli říct něco jiného? Dá. A taky to říkám, žertem. Kdyby něco, musíme podélně, ne napříč.
Proti očekávání stíhám i výměnu karty, do práce přicházím včas, hledím na rozpis a u posledního jména strnu. Je natolik neobyčejné, že by v tom musel být čert, kdyby to nebyla ona. Udeří hodina, dveře se otevřou, a vchází. Divoženka. Výskne nadšením a vrhne se mi do náruče. Další důvod, aby ze mě byl pan mistr paranoidní, že znám vážně každýho. Ale já za to doopravdy nemůžu. Vracíme se k práci, jsem potěšená, už je to déle než dva roky, co jsme se neviděly. A je pořád stejná, pořád pošuk, prostovlasá básnířka, která jako by prošla kouzelnými dvířky ze sedmdesátých rovnou sem. Dítě květin, zjevení.
Jak se to rychle stírá. Tehdy jako teď ve mně budí cosi mateřského. Ve slabé chvilce dělá psí oči – dělám chyby, je to děsný. A já ji teď jako tehdy impulsivně hladím po hlavě – bude to dobrý, neboj! Co chvíli vyprskne smíchy. Jako tenkrát, když na děsně důležité konferenci nevydržela pohled na lustr samovolně bimbající nad hlavou velevážené madam Kapacity. Dodnes vidím ten pohled, kterým ji madam zpražila. Ty už si v našem světě neškrtneš, holčičko... A teď je tu, vlasy rozevláté, pořád se smíchem na krajíčku, bláznivá a milá.
Večer přichází pecka. Než jsem dorazila do práce, pan mistr vypoklonkoval paní Nakyslou. Úplně. A prý velice nepěkně. Byla scéna, byla veliká. Zamrazí mě. Paní Nakyslá nebyla jednoduše přístupná, ale nebyla to zlá paní. A práci dělala dobře. Jen nedokázala mlčet, ventilovala svoje frustrace notně nahlas. A teď tohle. Kdo se má v panu mistrovi vyznat? Na jednu stranu ho chápu. Na druhou mě jímá hluboká lítost. Po všech těch letech, a takhle nadrsno. Odnáším opravený polotovar vedoucímu výroby a vracím se se sklenkou vody zpět. Jak otevřu dveře, hovor odumře. Aha. Tohle známe, jen obvykle z té druhé strany. A teď stojím na téhle straně a je mi mizerně. Co jsem to tu psala o těch lidech? Jakou nálepku jsem si vysloužila já – a proč? Voda chutná po pelyňku a já přemítám. Co mě ještě čeká? A za jak dlouho mi dojdou síly a trpělivost a vůbec všechno?
Mluvím s Nejmilejším. Vymyslel jedno řešení. Jednoduché. Geniální. Funkční. Dostavuje se úleva.
První krok do kopce.
A závrať trvá.
Hjelp! Jeg faller!
Komentáře
Raven (Raven - Mail - WWW) Vloženo 30.03.2007, 09:38:41
Ta Pátá už by zasloužila po papuli:(((( Jinak, první kroky do kopce jsou, kromě těch posledních, vždycky nejtěžší, takže v podstatě už máš polovinu za sebou. Teď už jen záleží na tom jak ten kopec je vysoký. Jak ten kopec je vysoký..... :)
Ravene (asTMA - Mail - WWW) Vloženo 30.03.2007, 12:51:12
Pátá je soudná a bystrozraká.
To máš pravdu, jsou těžké. A kopec není žádná krtčí hromádka. Uvidíme, kdy dýchavičné asTMĚ dojde dech.
(inka - Mail - WWW) Vloženo 30.03.2007, 20:58:17
bude líp
(zcr - Mail - WWW) Vloženo 31.03.2007, 00:34:48
Já si třeba dlouho myslel, že mírně stoupám, nebo jdu alespoň po vrstevnici. Ne. Mířím pomalu dolů.
Přidání komentáře...