úterý, 20. února 2007
Just two perfect days - Odstíny šedi I´m glad I´ve spent it with you...
Na čele boule (od tlučení hlavou do zdi – já ci zůstat domááá!!!), v ruce lístenka, za zádech batožinka. Měkké sedadlo žloutenkového autobusu čeká, poslední pusa Nejmilejšímu, zamávat a jedem´. Ne, děkuji, sluchátka nechci, když mi tu moji pohádku stejně dávat nebudete, lumpové! Tisk? Ano, prosím, naše malá masochistka by si vzala Ledové noviny. S tužkou v ruce, s ohněm v srdci... Diagonálně přes uličku už dvacet minut zvučně a žoviálně telefénuje mládenec s culíkem a gorilím chrupem. Má vroucná modlitba proráží střechu autobusu a jonák do přístroje zahlaholí: „Asi jsme přejeli z buňky do buňky.“ (Kolik z vás tohle řekne místo obvyklého „ztrácí se mi signál“ nebo „spadlo to“? Pro mě je to krátký záblesk dávné minulosti...) Marně znovu vytáčí číslo, aby prohlaholil celý zbytek cesty. Modlila jsem se důkladně. Ano, laptop, to bude lepší. Hodnej. Hrej si, tu máš kohouta!
Za oknem se mezitím krajina proměnila z města v širé rodné lány. Nebo siré? Na ornici se povaluje sníh. A hrome! Vůbec mě nenapadlo se zeptat, jak tam je. Možná se vrátím bez nosu, uší a prstů na rukou i na nohou, zato s omrzlinami. Ale co, vem to nešť. Jak bude, tak bude. Jedeme slunci naproti, třeba to ocení. Po pár stránkách s Elániem sníh zase mizí. Možná ještě funguje ta modlitba.
Na laptopu na konci diagonály poskakují manga postavičky s anglickými titulky. Gorilí sameček snad zachytí stopu mé myšlenky a po očku se po mně kouká, jestli koukám. Nekoukám, hošku. Mně jsou ty tvý obrázky ukradený, fakt. Přes laptop hledím na silnici před námi. Slunko vylezlo a vykreslilo na předním skle nafouklý obří obraz drobné štíhlé stevardky. Příroda je mocná čarodějka.
Přichází nedobrá zpráva. A vzpomínka na fascinaci dlouhými komplikovanými slovy, která jsem přežvykovala jako lékořicový pendrek. Velká plechovka sušených bylin z naší zahrádky a na plechovce nápis fenylketonurie. Na to, že se s tím rodí tak sedm dětí do roka, mě to potkává nečekaně často. I jednou je dost. Dle možností chlácholím, ale obě víme, že to žádná legrace není a nebude. Ještě že to zjistili tak brzy.
Metropole je zalitá sluncem. A my taky. Boule už splaskla, jsem ráda, že jsem tu. Napětí poslední doby se rozpouští, uvítací beruška spiklenecky mrká. Bude to fajn. A jak mrkla, tak bylo. Holky Jednobáječné vždycky zvednou náladu. Byteček jako klícka, za ty nervy to stálo! Ale gaučík je můj! Helmut laškovně mhouří odřené oči na Pandu a vtahuje vytahaný pupík. Rázem je tu plavec-elegán a Panda okouzleně vzdychá. Love is all around. And much more is to come...
Polívčička, vyzvednout a hurá do města, s Jednobáječnými dvojčaty i se Zářícím. Slunko zdatně simuluje jaro v plném proudu. První světelná show. Až večer řeknu, co si o tom myslím, nebudu lhát ani trošičku. Tak rozzářené oči jsi ještě neměla, co Tě znám. Kopec, obelix otce Fátrlandu, horká čokoláda se zázvorem, čáp, zářící Jednobáječná se obrací v sloup, zářící Zářící to nevnímá, pevně svírá její dlaň a kráčí dál. Byť ses v kámen proměnila, dál tě budu milovat...
Večery tu mají trestuhodně krátké. Mezi námi děvčaty, všechno se semele, všechno se propere. Jdu se vyčurat a pak chci slyšet všechno o sexu! Všechno?! Šmankote, kde začít? Nemáte tu učebnici biologie pro sedmou třídu? (Kdybychom jen byly počkaly. Doma čeká ukořistěné Haha! První, co jsem kdy otevřela. Ani se nevyptávám, kde přesně to Nejmilejší čórnul, snad v tej kavárně s hérečkama. ;o) Jímá mě ruský úžas. A je tu i seriál pro děti – jak se dělá miminko. Ďoučata, tohle vidět, mohly jsme mít o téma postaráno na několik krušných dlouhých zimních večerů.) Nakonec o to jen párkrát zavadíme. Je tolik jiných řečí, co se musí pronést. Do prstů se pilně zakusuje čarodějný prstenec a způsobuje jahodový efekt. Záda budou jako nová! Je čas se rozloučit, i když tyhle večery by končit neměly. Bohužel, ten večer není natrvalo (natož aspoň na ty mizerné čtyři měsíce!)
Noc je krátká, dnes beze snů, gaučík příjemný. A dnes přijede ON. Chystá se druhá světelná show. Vzpomínka na dávnou naléhavost prvních chvil a na touhu po prolínání a prostupování. V duchu beru zpět někdejší slova o piniích, co zvenčí ožehnou, ale jádro zůstane nedotčené. Takhle nějak hoří fénix. A bohdá i věčný plamínek. Výborný pozdní oběd, kavárna s nemocňoučkými Zářícími a s krásnou Najádou. Večerní představení, na které nelze zapomenout. Smíchy se bolím. Večer je studený, ale má jarní vůni. Nekuřácká kavárna, kde je příjemně k neuvěření. Škoda, že došel med. Minulo mě jedno z největších kulinářských dobrodružství, k jakým jsem se kdy odhodlala. Pochodíme, než pojede vlak. Snažím se nepřekážet, víc bloudím v sobě. Myslím na těch pár desítek či stovek metrů, na jaro, na touhy po nočních toulkách a tak. Najáda se rozloučí, vlak zahouká a my míříme do klícky.
Čekám, že hygiena a šup do postele, ale večer dál plyne, povídáme, smějeme, čteme, přemítáme. Svíčky dotvářejí jinou světelnou situaci a všichni to cítíme. Dva kroky od nebe. Díky za všechno, i za vaše sebeovládání; ta postel mohla vážně přijít hned, i tak by to byl krásný večer. Ale tohle bylo víc než krásné. Konečně zapadám do peřin, Helmut a Panda se tulí, tak mírně zhrzeně obejmu deku. Tohle jsem od tebe nečekala, nevěrníku, já se s tebou vláčím, abych tu nespala sama... Myšlenky nechám poletovat v blíže neurčeném okruhu, přemýšlím o snu, o krůčcích, krocích a pokrocích, o přerodech, kterým se nedá vyhnout, bolí, ale z přetavené tuhy probleskují plošky něčeho, co by mohl být diamant, kdyby bylo dost víry. Myslím na ty dva ohňostroje (anebo tři, vy filutové plyšoví), kdesi hluboko mě dvakrát slabě píchne. A pak už usínám s hřejivým pocitem. Na tuhle nádrž zase kousek dojedu.
Ráno si dám závody s tou paní zezdola, pobalím, nelíbám, mávám. Mějte se krásně. Mám vás ráda.
Však tu nejsem naposled.
Když dojedu, místo časopisu s provazem na mě čeká Nejmilejší. Jiný výlet, jiný pocit, jiný svět. Možná i jiný život. A jsme doma.
(Chlapec žena obruč)
Tak takové to tedy bylo. :o)
Komentáře
(ich - Mail - WWW) Vloženo 21.02.2007, 11:16:22
a já po tom víkendu už zas slyším při icq i tvůj hlas a dikci!
až propustíme nejzlejší poníky (natrvalo na čtyři měsíce... ; )), chci repete, kdekoli!
(Dewberry - Mail - WWW) Vloženo 06.02.2008, 00:05:06
moc hezké :)
Přidání komentáře...