Legrační, jak se ty věci někdy sejdou. Včera neslaný a nemastný večer s úžasnoucími lidmi. Tedy neslaný nemastný, pokud jde o potravu. Pocity a řeči naopak byly šťavnaté a chutí překypující. Nové seznámení – ten člověk vypadá jako někdo, kdo je mému srdéčku tuze přetuze blízký. Strašně hrozně podobný. Včetně charismatu. Náhoda? Mám slíbenou misku. Nebo skoro slíbenou. Mám slíbeno, že kdyby se miska někdy zkoušela vyrobit, bude se na mě pamatovat. No není to pěkné?

Intenzivní pocit, jak mi všichni chybějí a chyběli. Skřítku s Pumprdlíkem jsem jen minula ve dveřích, ale oba jsou prostě nádherní. Nesčetná objetí. Laskavá slova. Některá velice vzdáleně podobná včerejšímu vzkazu (díky za něj). Slibuju nejvyšší opatrnost. A vyrážíme dom. Ulile s očima navrch hlavy poslouchá, jakpak se nám vede. Mračí se. Takhle to přece nejde! A vždycky si myslela, že praním a začišťováním se člověk živit nemůže. Že to je až to poslední. Jo, holka, kdyby věci byly tak jednoduché, aby si člověk mohl kdovíjak vybírat...

Dnes krátký rozhovor se Skřítkou. Když můžeš prát a začišťovat v krejčovském salónu, co kdybys šla k nám? Když už pro nás budeš dělat ty zelené trávníky... Nikdy mě ani nenapadlo, že bys tuhle práci chtěla dělat. Holka zlatá, to mě jo. Ale nikdy mě nenapadlo, že budu v takovém srabu, že budu ráda prakticky i za brigádu. Až se zase přežene strašný vichr z hor, prohodíme pár slůvek. Dozvím se, co a jak. A uvidíme, co dál. Jisté je jedno. Praní a začišťování v salónu mě samostatně neobživí ani náhodou. A v otrokářském studiu to jde od desíti k pěti a dále až do záporných hodnot. Lepší to nebude, to víme všici. Každý náznak svítání se vítá.