sobota, 10. února 2007
Macešky a sedmikrásky - Bludička brodivá Sněženky. Tráva. Jarní dumky.
Cestou do služby mezi domy proniklo pár paprsků, které zlatily zelenou trávu posetou sedmikráskami. Devátý únor. Už mi to ani divné nepřijde, spíš celkem příjemné. Mně taková zima nevadí. Překvapivější byly macešky, čerstvě vysázené na severní tramvajové točně. V únoru. Znovu mě to vrací k tisíckrát se vnucujícímu tématu smrti okrasných městských květin a k jejich opatrovníkům i katanům. Ale sem se teď svést nenechám.
S jarním pocitem přírodním přichází i jarní pocit vnitřní. Ne však takové to kůzlečí skotačení myšlenek i citů, rozpustilost mláďátek a neposednost hormonů. Je to takový ten pocit, že by člověk měl udělat generální ordnung. Ve všem všudy. V sobě. V nitkách vedoucích k ostatním. Ve skříňkách a spížkách a všemožných šuplíčcích.
Z náhlého popudu se o jeden malý, ale zásadní úklid pokusím. S odezvou lišící se od mých očekávání dost zásadně. Chtěla jsem strach vynést do kontejneru. A on tu zůstává. Chtěla jsem se vzdát něčeho, na co vlastně nemám nárok, z žádného úhlu pohledu. A ono to nepomáhá. Ne že by se nárok objevil. Ani v nejmenším. Jen se na to holt bude muset přijít poněkud bolavějším způsobem. Člověk míní...
Pocit neužitečnosti a pátokolouvozovitosti sílí. Tluču se do lebeční kosti. Jsem hloupá, hloupá, hloupá a nepoučitelná. A nepoužitelná. Mám já tohle zapotřebí? Zbavím se těchhle pocitů někdy? Jarní kolekce depresivních stavů dobývá mola. Modely klasické střídají zbrusu nové st(ř)íhy.
Ale některé věci mi samozřejmě působí potěšení. Chystá se jedna velmi radostná fúze. Milí moji, mám z vás radost nefalšovanou. Kromě toho jsem dostala malého poníka (mávám Jednobáječné do Bruna), který se bude popásat na svěže zeleném trávníku (plném ohavných chemikálií, avšak o to zelenějším a lahodnějším pro oko). Do opatrování mi ho svěří Skřítka a spol. Tahle důvěra mě těší. Je pochopitelně obohacená o další vagón hrůzy ze selhání (Kosmos). Ale převládá radost.
Ve staré práci jsme si s kolegou Srnečkem porozprávěli o časech minulých, současných a budoucích. Vyslovuju nahlas to, co ve mně kvasí už drahný čas. Nejvíc ze všeho mě na vývoji neštve to, že peněz je (ne)citelně méně, ač práce přibývá. Ani to, že padám únavou tak strašnou, že jsem si ji v životě neuměla představit. Ale to, že mě nutí nevyhnutelně slevit ze standardů, které mám v sobě zakódované. Perfekcionismus? Stavovská čest? Kdeže. Jen normální pocit zodpovědnosti a přesvědčení, že odvádět se má práce kvalitní. Co mě na tom hněte? To, že oblasti jednou opuštěné už člověk těžko znovu obsadí. Udělat kompromis je tak snadné. Začít to flákat také. Nezměrně těžší je znovu se zkáznit. Co všechno se teď odnaučím, to už nikdy nezískám. Nebo za cenu obrovského vypětí. A kde na něj pak vzít sílu, když teď crčí ze všech pórů jako voda z cedníku a jedu na dluh? Mám vztek.
Část jsem ho vyprskala na Zlomrňouse. Který je v tom nevinně. Víceméně. Jenže... jenže jeho požadavek, složený ze dvou neslučitelných částí – tohle už je jako hotové od nich a ty za to nedostaneš ani vindru, přesto se tak nějak čeká, že to uděláš + vůbec se s tím nemaž, prostě na to kašli, jen to tak trošku zkoukni – mě přivádí k šílenství. Já tohle neumím. Ne neudělat práci, za kterou nejsem placená. To mi naopak jde nadobyčej dobře. Kašlat na to, to nezvládám. Ještě jsem dost neotupěla. A hlavně otupět nechci. Viz předchozí odstavec. A zkouknout to trošku, to je prostě hovadina.
S jarem přichází nutkání věci změnit. Uzavřít. Vyhodit. Opustit. Škoda, že nejde uzavřít všechno, co je já, a začít znovu a lépe. Potlačuju nutkavou touhu zavřít blog, zavřít dveře ke kamarádům, ke světu venku, ke světu vevnitř. Tak si aspoň dávám další předsevzetí. Nepřešlapovat na místě. Začít se zase sunout kupředu. Nakonec, nová práce už přináší výsledky. Když nic, aspoň mě třikrát týdně vyžene z doupěte. A až dočtu Dalekou cestu za domovem (Po dvaceti letech? Po jednadvaceti? Tehdy to nešlo. Teď to jde.), konečně zas zaskočím vyplenit mlp.
Místo odeslání mažu stodvacátou zprávu. Má cenu něco říkat? Nemá. Teď musím čekat, kam to půjde dál. A má cenu jít vzlykat na rameno, které může stejně dobře pohladit jako nakopnout? Nemá. Krom toho ještě nejsou čtyři ráno, aby to mělo opodstatnění.
Po letech Kytice. Postodvacáté dokola. Uklidňuje mě to. Chlácholí. Hýčká. Kousek dětství. Nové pochopení. Nové nadšení.
Hoj ty Štědrý večere
Ty tajemný svátku
Co že komu dobrého
Neseš na památku?
Hospodáři štědrovku
Kravám po výslužce
Frantíkovi větrovku
Hrachu jeho družce
Kanárkovi semence
Pile zubní pastu
A pro naše kojence
Trochu toho chlastu
...
A po měsících opět OK Go. Jo!
Nejmilejší na Slupi zastřelil sněženky.
A život teče dál.
Komentáře
(Mod. - Mail - WWW) Vloženo 11.02.2007, 00:25:30
No jo, koukám, žes zase nesplnila Novoroční předsevzetí:-)
(hatifnat - Mail - WWW) Vloženo 11.02.2007, 15:37:17
Myslim na Tebe, Slunicko.
(d. - Mail - WWW) Vloženo 11.02.2007, 17:13:56
ad 8. odst.: přesně ta touha, o který mluvíš, přišla i ke mně.
a já ji nepotlačila.
(asTMA - Mail - WWW) Vloženo 11.02.2007, 20:42:31
Mod.: Celá já.
hati: Děkuju moc, já na Tebe taky.
d.: Myslela jsem si to. Přesně tohle mě napadlo. Jen je mi to hrozně líto, kvůli fotkám, kvůli textům, kvůli všemu, k čemu už se nemám kam vrátit. Nicméně to chápu. Takže na Tebe myslím a držím palce, ať je líp. A ať je zase něco - když se Ti bude chtít.
(d. - Mail - WWW) Vloženo 11.02.2007, 21:20:02
***
(fotky na flickru jsou dál. rahaan dá odkaz na svůj blog)
(asTMA - Mail - WWW) Vloženo 12.02.2007, 10:38:53
d.: Děkuju, budu mít oči na stopkách.
(Nena - Mail - WWW) Vloženo 12.02.2007, 21:00:42
Doriano, to je mi líto...
Přidání komentáře...