sobota, 27. ledna 2007
Nejmilejší mi dlouze a zkoumavě hleděl do očí a pak řekl: - Odstíny šedi Nevěřím ti!
Chachááá, tos ale měl, méďánku!
Vítězně odklápím ruce. Na kostkách se směje „eldorádo“ a já lačně shrábnu tučnou výhru v podobě jedné figurky od člóbrda.
Apači. Senzační a prostinká hra z jednoho kouzelného tábora mezi hejny komárů a hejny stejně praštěných mládežníků. Tam jsme hrávali o sirky. A v mnoha lidech. Vypracovali jsme speciální metody švindlování. Když si před kostkami uděláte takovou jako stříško-ohrádku a jste šikovní, můžete podstrčit malíky dovnitř a nepozorovaně výsledek hodu „poopravit“. Dokázali jsme to hrát hodiny.
Nehrála jsem to celé roky. Někdy na podzim, když to ještě vypadalo, že té práce bude tak nějak standardně hodně, ne smrtelně hodně, a že za ni budou aspoň takové peníze jako do té doby, jsem se plácla přes kapsičku a pořídila jsem krabici her. Měla jsem to v plánu kolik let, ale znáte to – přijdete do hračkářství, tohle se nelíbí, tamto se nelíbí, tak to ještě necháme uležet... A čas letí. Takhle jsem na netu sháněla něco úplně jiného, narazila jsem na krabici, která se zdála být tak akorát – a byla ruka v rukávě. Tedy zboží v balíku. Od té doby jsme hráli jednou, mám ten dojem. Protože, jak už to snad ani jinak nemůže být, věci se změnily. K horšímu.
A teď, teď jsem chytla bacila. Původně nás čekal famózní večer mezi horami (jmenovitě mezi Mt. Blankou a Milešovkou). A tak jsme místo rozpravy v klubovně nad lahodným pokrmem zasedli v pokoji nad Člověče nezlob se. Rozzlobila jsem se hned po první hře, protože fakt, štěstí se na mě pěkně šlo si sednout na někoho úplně jiného. To není spravedlivý, soptila jsem v duchu, nemocný by měli vyhrávat, aby se uspíšila jejich rekonvalescence! Navenek se podráždění projevovalo rychlým tempem těch několika porážek, kdy kostky létaly vzduchem s vražedným svistem a přesouvané figurky vyrývaly na své pouti k domečku do lepenkové desky hluboké rýhy. Až když jsem upřela krví podlité oči Nejmilejšímu do dobrácké tváře (had jeden klikařská!) a nachlazeným hrdlem temně zavrčela, že toho nenecháme, dokud nevyhraju, zalekl se a začal házet špatně. A vida! Hned první hru jsem vyhrála. A pak mi něco vykládejte o nevyzpytatelnosti štěstí! Určitě má s Tyché nějakou pokoutní dohodu!
Když už jsme ty kostky drželi v rukou, říkám – co dát Apače? Přece si vzpomeneme na pravidla, ne? Nejmilejší po zkušenosti s člóbrdem zaváhnul a zeptal se, jestli si opravdu myslím, že v TÉHLE chvíli je zrovna TAHLE hra to nejšťastnější řešení. Nebyla jsem si úplně jistá, ale jak se ukázalo, stálo to za to.
Apači jsou taková jednoduchoučká hra. Hodíte dvě kostky, přikryjete a hlásíte. Pravidla jsou jasná, větší číslo desítky, menší jednotky, stejná čísla „apači“ platí víc než figury s rozdílnými čísly a 21 je nejvyšší figura zvaná „eldorádo“. Jeden hodí, druhý rozhoduje – věří-li, musí přehodit, nevěří-li, první musí ukázat. Pokud první neklame, druhý prohrává; pokud první klame, druhý vyhrává. A jede se nanovo. Když se věří „eldorádo“, musí se přehodit taky „eldorádem“. Existují různé taktiky, jak soupeře mást. Nehnutá tvář. Pohled plný upřímnosti a nevinnosti. Ale také vypočítavé pohledy stranou a hrané váhání.
Kupodivu jsme se nevykostili. Bránice jsme si namasírovali. Ani jsem neměla dost času litovat, že jsme nemohli na tu vysokohorskou večeři. A empiricky jsem ověřila, že pokud jde o mě, daleko snáz předstírám, že nemluvím pravdu, než abych bez mrknutí oka lhala. Snáz zahraju etudu „teďka-lžu-jako-když-stiskne“. Na druhou stranu se občas neudržím, a když se dívám na mizernou jednatřicítku v okamžiku, kdy mám přehrát čtyři apače, prostě vyprsknu a rovnou bez veškeré snahy odevzdávám prohraný peníz, tedy figurku.
Za všechny ty záchvaty smíchu a veselí jsem to nakonec milosrdně dovedla k remíze, aby porážka nebyla tak drtivá, přestože oba moc dobře víme, kdo je skutečný vítěz!
A halmu jsem taky vyhrála!
To máš za kotlet to člóbrdo!!! ;o)
Komentáře
(Laura - Mail - WWW) Vloženo 27.01.2007, 16:23:21
Jaký eldorádo? Snad Macháček, né? :-)
(Nena - Mail - WWW) Vloženo 27.01.2007, 16:44:25
Jasně, tohle je macháček a místo apačů se hážou obyčejní indiáni :)
A halmu, tu jsem se nikdy nenaučila. Neznám ani nikoho, kdo by ji uměl :)
Jj (Raven - Mail - WWW) Vloženo 27.01.2007, 17:03:01
Macháček a indiáni. To si taky pamatuju:)))) Ale krucipíse...už to je teda let.....
(asTMA - Mail - WWW) Vloženo 27.01.2007, 17:39:58
Inu, zlatíčka, jste holt drobotina. :o)) I když, kdo ví, jestli je to generační rozdíl. To, že jste každý odjinud, by tomu nasvědčovalo, ale těžko říct. Prostě my tam před sedmnácti lety hráli Apače, a hotovo! ;o))
(asTMA - Mail - WWW) Vloženo 27.01.2007, 17:43:37
Nena: Ještě k té halmě - mě ji učila maminka. :o) Jedna z mála her, kterou s námi hrála, měla ji fakt ráda. :o) Já netvrdím, že to bůhvíjak umím, hrála jsem ji po ještě delší době než Apače, ale Nejmilejší ji taky nehrál dlouho a já jsem včera měla (v tomto směru) kliku. :o))
(hatifnat - Mail - WWW) Vloženo 28.01.2007, 23:40:35
Hlasim se k tem, kdo neumi hrat halmu. Ale umi ji muj sestilety syn :-).
(Apace ani indiany neznam vubec, ale k tomu se radsi nehlasim...)
asTMO (Eithne - Mail - WWW) Vloženo 29.01.2007, 06:05:11
Janse, jedine Machacek a indiani. Da se to hrat hodiny. Akorat nehrajem o figurky, ale borime se pomyslne do bahna (do sra*ek) - po kotniky, kolena, pas, prsa, krk a utopen...
Neznám (Lenka - Mail - WWW) Vloženo 04.02.2007, 20:52:31
ani Macháčka ani indiány (nemaj se psát Indiáni?, ale od štědrovky radši budu navěky mlčet :-))neznám. Halmu neumím a nikdy jsem neuměla.... A je mi z toho všeho do breku, jsem chudák, ničemu nerozumím, nic neumím.... :-)))))))))))))
...........a ještě k tomu jsem ztratila touhu jakoukoli hru vyhrávat. Přistrkuju moje figurky schválně do rány, aby mohl vyhrát soupeř, napovídám, ukazuju svoje karty... Jsem totálně na odpis, asi. :-))))
Přidání komentáře...