pátek, 1. prosince 2006
TAK CO TEDA?!? CO?!?!?! - Odstíny šedi Několik dní v totálním stresu a presu lidem trpělivě vysvětluju všem laskavým duším, že od čtvrtka za týden neznamená ani v neděli, ani v pondělí, ani v úterý, ba ani ve středu.
Od čtvrtečního vykrucování se, že ano, sice už JE čtvrtek, a ano, JE to od čtvrtka za tejden, jenomže se nic přesného neslíbilo a bylo řečeno, že SNAD za týden bude jasno a dá se vědět (a SNAD i těm, kteří neuspěli), mě zachránilo jenom totální nasazení.
Navenek marně dělám hrdinku, říkám, že nemá cenu cokoliv plánovat, dokud se nebude vědět. Marně říkám ostatním i sama sobě, že to nebudu řešit, že ono to stejně nedopadne, že podmínky byly, jaké byly, že nic neumím a neovládám, že... Marně. Hlava šrotuje ve dne v noci, špatně se usíná, špatně po nemnohých hodinách spánku vstává. Prošla jsem tisíckrát všechny možné jevy, nedokázala jsem se přimět vzít do ruky příručku a OVĚŘIT, jak to teda má být (a určitě potvrdit, že to prostě mám blbě...), tisíckrát jsem v duchu nabíhala hlavou proti zdi a doufala, že mi otřes způsobí v lepším případě okamžitý spánek na věky věkův, v horším aspoň tu amnézii, abych se takhle nežrala. Tisíckrát jsem hledala slabiny svoje i ostatních, narovnávala záda a zase malomyslněla. Vyplakala jsem se na dálku na mnohých trpělivých ramenech (kterým tímto co nejsrdečněji děkuji), společně s nimi hledala náhradní řešení, protože všichni, kdo víme, dobře víme, že takhle už to nejde. Ano, já to vím také. Fakt.
Kde jsem včera vzala sílu otevřít po dvou hodinách oči, které se odmítaly vrátit do reality, vylézt z koupelny, kde jsem si chtěla sednout na zem a umřít, utřít si z obličeje mokro, které skoro nešlo zastavit, dojet na oteklých špalících do práce, vysvětlit stručně, jak je a že to (samozřejmě, jak jinak) zvládnu, spolknout vyprošenou růžovou lentilku a nepodlehnout intenzivní touze se nezadržitelně rozbrečet, zamknout na záchodě nebo sebou praštit, to vážně netuším. Stejně jako netuším, jak jsem dokázala dojet zpátky domů. Poslední dva neurony v dutině lebeční zoufale poletovaly, bolestivě narážely do stěn a ječely jako o život, že se něco musí stát. Že tohle už nevydržím. A co sakra budu dělat, když tohle nevyjde? Půjdu vážně do jámy (de)lv(it)ové na pokladnu, jak jsme si s dr.B. slibovaly? Nebo sbalím uzlíček buchetek a budu ťukat roztřeseným prstíkem na dveře zlých velkých šéfůch a škemrat o prácičku, šéfíčku, nebylo by něco nenáročnýho, nezodpovědnýho... he?
No, nebudu to protahovat.
Tahle omáčka okolo stejnak nikoho nezajímá.
Kdo chce číst sáhodlouhé rozbory rozpoložení rozkotané duše?
Kdo si chce představovat hroutící se trosku v posledním tažení?
Koho by zajímaly takové ty podružnosti, jako že včera, kdy už jsem úplně až na dně kopala tunel k protinožcům, to byl shodou okolností právě rok, co jsem od P~O dostala sms o ztraceném kuřátku?
A že dnes je to právě rok, co jsem vkročila do Vysavače a poznala osópně MB, která aktivně rozeslala půlce světa zprávu, že teda vyráží?
A že dnes je den, kdy před šesti lety byla do našeho mokrého a studeného příbytečku přinesena Lady?
Ale tak dobře, no. Už žádná omáčka.
Dobře to dopadlo. Testem jsem prošla. Přes všechnu nepřízeň osudu a přes všechna (moje) očekávání. Podrobnosti se dozvím po neděli.
Díky za podporu, milí moji.
A díky Paželvovi za opětovný zásah (mezi oči) v hodině dvanácté. :o)
Komentáře
(Mamed - Mail - WWW) Vloženo 02.12.2006, 10:55:43
Prima! Posílám Tvým směrem několik vlnících se Mexičanů!
(smilla - Mail - WWW) Vloženo 04.12.2006, 11:48:44
chachá, carramba a hurá!
(asTMA - Mail - WWW) Vloženo 05.12.2006, 16:42:49
Mamed: Jsi zlato. :o) Být poblíž, hned bych se na Tebe samou radostí namáčkla! :o))
Smilla: :o) No, "zkraje" se nám ukrajuje, zítra už je "polovina týdne" a všuuudeee tiiichooo, jeeen slaaavíííík zpííívááá. Tak snad.
Přidání komentáře...