Takové pracovní prázdniny přece jen nejsou k zahození. Ne že by toho člověk tolik udělal, to zase ne! Neprocházejí mi tu moje pracovní návyky, termín netermín, jíst se musí (u stolu), spát se musí (v posteli), chodit se musí (po venku), odpočívat a mluvit s ostatními se musí (dostatečně často). Budu to sice muset dohnat, až se vrátím k Nejmilejšímu, ale ten oddech mi svědčí. Začíná mi trochu fungovat paměť například.
Ale hlavně je fajn ten klid a ticho. Žádné nekonečné stavební hluky. Žádné vlaky. Žádná auta. Občasný štěkot a vřískání drobotiny se nepočítá. To jsou normální zvuky divočiny. Mimochodem – divočina. Osm srnek jsme s Nejmilejším viděli. Během dvaceti minut. Až jsme měli pocit, že v tom lesejčku měly nějakou odborovou schůzi, či co, a teď se rozcházejí do svých domovů. Chvíli předtím jsme se setkali s novou kočkou. Psala už jsem někdy o ruské krasavici Taťáně? Možná ani ne. Prostě před pár lety jsme cestou do lesa potkali u jednoho plotu krásnou, i když pohublou a umolousanou ruskou modrou kočku. Prohlížela si nás zelenýma očima a nezapřela vznešenou krev, i když čistokrevná nejspíš nebyla. Vzhledem k té evidentní rusomodrosti jsme si ji sami pro sebe nazvali Taťánou. Od té doby jsme už na ni bohužel nenarazili. Ale z paměti nám nemizí. No a teď na sloupku u plotu (těm kočkám je úplně jedno, že se chovají kýčovitě!) způsobně a malebně seděla nějaká její příbuzná, s čistě modrou bustou a zbytkem těla modrorezatohnědým. Loupla po nás očima zelenýma jako brčál a dál nás okázale ignorovala. Tentokrát jméno vybral Nejmilejší – je to Sofie (pro intimní přátele Žofka). Když jsme se vraceli, už neseděla na sloupku, ale přes cestu u plotu. Nejprve se lekla a zaběhla za plaňky, ale rychle jí otrnulo a usoudila, že jsme neškodní a celkem milí. Vykráčela ven a přišla se přilísat. Nebýt těch pejsků doma, kteří by s radostí posvačili i mnohem větší (po)tvory, asi by šla s námi. Škoda přeškoda. Ze zatáčky vyjelo kolo a Sofie opět plavně zajela za plot. Zítra se za ní zaskočím podívat – pokud tam bude, samozřejmě.
Dnes jsem po pracovním dopoledni byla vyhnána na čerstvý vzduch a na výlet. Na zámek. Moc pěkný, mimochodem, s výborným průvodcem, kterému na první podívání scházel jen skateboard. Ovšem mluvil pěkně hlasitě, pomalu, důrazně (Bohužel s intonací redaktorů televize Nova – vytlouct z nich dušu za tohle prznění jazyka! Chytají se toho další a přijde den, kdy už se tu jinak snad ani mluvit nebude. Kéž se toho nedožiju...) a hlavně fundovaně. Věru, roztomilé to bylo. Pravda, do routiček a hranostajích ocásků (Co takhle zase někam vyrazit, drahá dr.B.?! ;o)) to má daleko, ale jsouc kulturně vyprahlá, nasávala jsem tu atmosféru plnými doušky. Správně jsem odpověděla na jednu soutěžní otázku (protože všem ostatním to bylo žinantní a nenacházeli dostatečně slušná slova), dostala jsem při odchodu zmrzlinu, prošli jsme se ke studánce naší poslední svaté a už jsme pádili k autu. Ačkoliv nám shora popřáli vcelku příjemné a bezmála i slunné odpoledne, nakonec trpělivost došla a zase pustili sprchu. Ještě než začalo krápat a pak lít, připojila se k nám krásná kočička, černobílá, ani ne roční, řekla bych. Velmi přítulná – a tvářila se, že už s námi asi zůstane. NejTatínek na ni musel zahromovat, protože ho s ocáskem jako práporkem běžela přemlouvat, když už si mě dokonale omotala kolem drápku. Měla krásně tvarované zbarvení, díky němuž jsme jí dali jméno Boženka – jako by měla vlasy uprostřed rozdělené pěšinkou a oblouky kolem uší stažené do uzlu v týle, jako ta naše zlatá BN. Nuže Boženka NejTatínka nepřemluvila (jsou tu ti dva pejsci) a spustil déšť. Moudře se obrátila domů a my jsme mazali do sucha.
Nejmilejší se mi do telefonu smál. Prý mám být opatrná na to, co si přeju. A tentokrát to není jen fráze, zdá se. Řekla jsem mu před týdnem, že bych šla do divadla. Úplně nejradši na Shakespeara, na Hrad. Jenže už asi nebudou lístky, žejo, tam bývá nátřesk. Ach jo, tak dlouho už jsme v divadle nebyli... Večer zavolala švagrová. Zbyly jim dvě vstupenky na Večer tříkrálový, na druhý den, večer před odjezdem sem. Pár dní předtím jsem si povzdechla, že bychom měli někam mezi práci vtěsnat výlety a zajet na nějaký zámek nebo hrad. Tak strašně dlouho už jsme nikde nebyli... A dnes tohle. Takže s přáními opatrně a s rozmyslem. Ovšem na druhou stranu... Já bych tak strašně chtěla jet k moři! Tak dlouho už jsme u něj nebyli... (Halóóó!!! Slyšíte tam nahoře??? K moři!!! Dloooooouho jsme nebyli!!!)
Třeba to zabere. ;o)
A o Večeru tříkrálovém zase jindy.
Komentáře
(faraon - Mail - WWW) Vloženo 15.08.2006, 22:30:20
... a ze sluchátka se ozvalo "Tak k moři říkáte? No prosím, jak si račte přát... Bude vyhovovat 28 - 33? A voda, mno řekněme 25? Anó? No tak maj to mít."
(asTMA - Mail - WWW) Vloženo 15.08.2006, 22:40:37
Faraon: Voni už se nezloběj? Znamená to, že třeba napíšou? :o)
:-)) (Mod. - Mail - WWW) Vloženo 17.08.2006, 12:22:19
ještěže tam nebydlím, všechny ty Žofinky už bych měla v posteli:-))) Jen odpočívej, je to občas třeba:-)
Přidání komentáře...