čtvrtek, 11. května 2006
Odzbrojování - Odstíny šedi Amerika a Rusko si ne a ne dát pokoj. A přitom stačí tak málo.Tedy aspoň mně.
S podstatou své práce jsem smířená. Tak jako asi všechno, i tohle má jisté, ne úplně malé procento zábavnosti. U některé práce je ta zábavnost blízká nule, jinde, ve vzácných případech, osciluje třeba mezi devadesáti a pětadevadesáti procenty. Já bych to u té své zařadila někam mezi pětatřicet a čtyřicet procent. Zbylých šedesát až pětašedesát procent je, nebojme se to říci otevřeně, děsnej vopruz. Čas od času to ve mně zabouří, ale jak říkám – jsem s tím víceméně smířená.
Někdy se stane, že „díky“ něčemu či někomu se poměr zábavnosti a vopruzovosti značně změní v neprospěch zábavnosti. Můžu si stěžovat, můžu nadávat, můžu se trápit, můžu nespat. Můžu tu práci nevzít – jenže tohle se obvykle ukáže až během procesu. A pak bývá na taková řešení dost pozdě. A tak zatínám zuby a snažím se, snažím, aby i přes ty překážky na konci vyšlo něco, s čím se prostě dá slušně pracovat. Abych se aspoň nemusela úplně stydět, když už není šance, že by to bylo dokonalé a bezchybné.
Pak po čtyřech dolezu do Baráku a dáme se do dokončovacích prací. Přicházejí ti nejdůležitější a přispívají svým dílem. Jejich práce si nesmírně vážím a nemám poměrně rozšířený pocit, že my to všechno oddřeme a oni si jen přihopkají a natošup to odbudou. Žasnu nad jejich výkony. A jak se rýsuje konečný tvar výrobku, přichází určité uspokojení. Tehdy si říkám, že ta řehole, co tomuto dni předchází, snad skutečně stojí za to. Ti nejdůležitější obvykle přijdou, odvedou svůj díl práce a zase odcházejí odvádět jinam. A pak se najednou stane to, co se ještě nikdy nestalo. Drmola na mě upře modromodré oči a pronese, že TOHLE upravit do takovéhoto polotovaru musela být strašlivá fuška! Kolik to muselo sežrat času a energie. – Nikdy, nikdy, NIKDY to nikdo neřešil. Já jsem si občas povzdechla, to ano, ale že by někdy někdo takhle úplně sám od sebe sáhl přesně na to bolavé místo a opatrně ho pohladil, to jsem prostě nezažila. Roztála jsem jako máslo na grilu. :o)
A za další týden se podívá a najednou řekne – a do kolika tady dneska budete? No to je hrůza! Dvanáct hodin v kuse?! To nechápu, jak to můžeš vydržet. My vždycky přijdeme na chvíli a emzáci, ti jsou tu nejdýl osm hodin. Ale ty to tady musíš odsedět celý. To tě vážně lituju.
Naprosto a totálně mě odzbrojil. Až přijde čas, strčím za něj ruku třeba do ohně, moji milí.
.: poslala astma
11.05.2006, 21:37:00
Komentáře
(zwíře - Mail - WWW) Vloženo 11.05.2006, 22:08:01
ano! pochvala je třeba za každou dobrou práci, bez ní to nefunguje. lidi dost hulej, ale málo chválí :)
(Mod. - Mail - WWW) Vloženo 11.05.2006, 23:28:38
Vyzařování pozitivní energie vyvolává i její vyřazování okolím. Říkala jsem, že bude líp a Líp a LÍp a LÍP:-))
(Johnny - Mail - WWW) Vloženo 12.05.2006, 10:30:49
Tak vidíš :))
Přidání komentáře...